Plum Garden

Úterý v 5:54 | Takara |  Japonsko křížem krážem
Plum Garden aneb Baien je "švetsková" zahrada, pokud budu vycházet z anglického předkladu a já z něj budu vycházet. Diskuze na téma ume nerovná se švestka, proběhla tuším loni nebo předloni, takže jen shrnu poznatky. Ano, ume je podobná spíše aprikotu a jedná se o křížence mezi švestkou a aprikotem. Dále plody, které nemají typicky švestkovou barvu, se nakládají a produkty z ume jsou různé: ať už to je ume shu nebo sušené či jen nakládané ume, jsou dost kyselé, ale většinou se jedná o směs chutí sladko-kyselá nebo slano-sladko-kyselá (té jsem nepřišla na chuť). V minulých letech jsem navštěvovala spíše sakura matsuri, ale letos bych se chtěla zaměřit právě na ume.



První ume matsuri jsem navštívila v Atami, kde mají nádhernou zahradu. Stejně jako sakury mají i ume řadu druhů pro začátečníky bude stačit, že kvetou od ledna do konce března a jsou děleny do tří skupin 1) rychle kvetoucí 2) střed 3) pozdně kvetoucí. Já jsem do zahrady dorazila, když byla v květu ze tří čtvrtin. tzn. stihla jsem rychle kvetoucí ume a střed. Na pozdně kvetoucí ume je ještě zima.



Květy ume jsou od bílé přes růžovou až po temně rudé. Řada zahradníků se snaží roubováním či jinou technikou získat bílé a růžové květy na stejném stromě, nicméně je pravda, že bílá vede. Sama jsem si kdysi zakoupila ume s tímto roubováním a ta tmavě růžová část jen přirozeně zašla a převládla bílá část. Takže ono to s tím křížením druhů nebude tak jednoduché.



Zahrada je z kopce a do kopce jako celé Atami, takže se projdete. Dobrá zpráva pro kočárky, přístupnost je dobrá, schody jsou minimální. Součástí zahrady jsou i stánky s občerstvením a suvenýry. Jedná se do "delux" místo, kterým protéká říčka je zde řada japonských mostů a dokonce i vodopády s průchodem ve skále. Opravdu velmi zajímavá podívaná. Další dobrou zprávou je, že Baen se vyplatí navštívit i na podzim, protože je to jeden ze spotů v Atami coby "momiji spot", tzn. plán na podzim se už začíná pomaličku rýsovat.



Součástí zahrady je i korejská část, kde najdete část architektury (pro představu) a ume typické pro daný region. Zajímavá byla místní fontána, tam se malému hodně líbila, a tak hleděl jak by se v ní pěkně vymáchal. Další zastávkou byl spot "nohy v mokru a teple" aneb onsen určemý pouze pro nohy, kde za poplatek 100 yenů vám zapůjčí i ručník. A kromě onsenu a stánků s občerstvením je tu i vyhlídka, ze které máte výhled na celou zahradu a ten pohled stojí za to. Takara

 

3. února Setsubun ve školce

16. února 2017 v 4:35 | Takara |  Kalendář
Oni ha soto..."ďábel je venku..." zní známá písnička o ďáblovi, který obchází japonské domácnosti a bere neposlušné děti. V podstatě tato tradice je ne nepodobná našim Čertům nicméně odlišnosti by se určitě našly.




Konzumují se ehoumaki, při jejichž konzumaci se nesmí mluvit a musí se sedět na správné světové straně letos to byl severosevero-východ. Dále se sojové boby házejí ven se slovy "oni wa soto, fuku ha uči" volný překlad "ďáblové ven a štěstí do domu". Sojové boby jsou to jediné, co ďáblíky zažene, nicméně sojové boby mají ještě jednu úlohu a tou je konzumace.


Zde se tradice rozcházejí. Běžně se udává, že se mají sníst sojové boby v počtu: váš věk plus jeden, protože se počítá i doba od početí, tzn. že v době narození už vám je jeden rok. Nicméně další problém nastane, co když jste narozeniny ještě neměli a budete je mít až po Setsubunu počítá se váš aktuální věk, či věk, kterého dosáhnete v roce 2017. Toť otázka! Sojový bob sem, sojový bob tam...a ani já odpověď nepřináším, protože co Japonec, to jiný názor. Všichni Japonci se nakonec shodli, že je nejlépe dělat si to po svém. Takže univerzální odpověď: když nevíš jak, tak to udělej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí...Opět se ukazuje, že znalost tradic nemá s národností nic společného. Češi často nadávají, že neznáme vlastní tradice, nicméně ani Japonci je neznají (pravda mají jich o dost víc a o dost komplikovanějších, ale taky jsou na ně chrleny rady "jak na to" už týden dopředu rady v TV) Musím říct, že mě dost zklamalo, že se o tradice nezajímají ani ti, kteří to mají v popisu práce tzn. že to mají učit malé děti. To mi přijde smutné a je vidět, že úpadek znalostí vlastních tradic je světový, protože ubývá těch lidí, kteří by mohli něco předat, ale ubývá i těch, kteří by o to měli zájem.



Ehoumaki mají různou náplň, ale vždy se jedná o 7 přísad, která symbolizuje 7 šťastných bohů

Ve školce se sojové boby nekonzumují, protože by dětem mohlo zaskočit a kříšení dítěte není ideální oslava Setsubunu. Sojové boby jsou nahrazeny barevnými míčky a Oni tedy ďábel, čert, démon bývá nakreslený na kartonu. Do tříd se staršími dětmi se Oni chodí podívat a zpravidla jsou to místní učitelé, kdo se přestrojí za Oniho. Postají červený overal, kraťasy jako z Flinstounových, kyj nebo palice, paruka s kudrnatými vlasy a maska Oniho na obličeji a je vystaráno. Děti házejí po Onim barevné míče, některé brečí a drží se učitelů jako klíště. No a nakonec se s Onim skamarádí a vyfotí se společné foto. Tím oslava Setsubunu končí a doma je zpravidla čeká ještě jedna s pořádným Onim, protože rodiče si tuto příležitost nechtějí nechat ujít.

Atami mimo sezónu

12. února 2017 v 3:47 | Takara |  Japonsko křížem krážem
Chřipková epidemie řádí i v Japonsku a ani my jsme nezůstali pozadu. Výsledkem bylo 11 dní volna (březnová výplata bude hodně smutná) a také sezení "na zadku" dva po sobě jdoucí víkendy. Mazec. Nakonec jsem se rozhodla, že vylezeme o den dřív ven (před kontrolou u dětského v sobotu) tedy v pátek hlásili "teplý den" (kolem 10 stupňů nad nulou) a navíc pátek coby pracovní den, takže jsem si byla jistá, že Atami bude vylidněné.


Samozřejmě co se týče výletů higaeri (tzn. jednodenní výlet ráno tam a večer zpátky) existuje řada agentur, které poskytují služby na úrovni za příslušný peníz. Pro dvě osoby to vyjde na 20 000yenů a výše. Nicméně pokud hledáte vlaky přes portál yahoo, tak si můžete hledat vlaky podle rychlosti, počtu přestupů a taky podle ceny. No a co se ceny týče, tak pokud vyrazíte do Atami vláčkem zaplatíte kolem 3500yenů, ale pokud si přivstanete, tak můžete chytit velmi levný spoj za 1500. Cesta tam a zpět, když pojedete správným spojem vás vyjde na 3000yenů nebo taky na 7000yenů rozdíl je 4000yenů, což dělá 800Kč. 4000 yenů už jsou peníze, za které se vyplatí si přivstat.


My jsme si přivstali a vyrazili jsme spojem v 6.28 z Mizonokuchi do stanice Chuourinkan. Tam se přestoupilo na Odakyuu Line a jelo se do Fujisawa, kde nás čekal další přestup na směr Odawara a z Odawary už jsme jeli do Atami. Přijeli jsme v 8.30 tzn.2 hodiny ve vlaku, ale rozhodně to stálo za to. O tom žádná. V Atami bylo liduprázdno, takže super!


V Atami se tou dobou pořádaly dvoje slavnosti. Ume matsuri a Atamizakura matsuri. Opět jsem se zase něco přiučila. Měla jsem za to, že Kawadzu Zakura je první sakura, kvetoucí v únoru no a ukázalo se, že existuje ještě jedna "rychlejší" sakura, která kvete už od půlky ledna. Tzn., že na sakura matsuri jsem dorazila už s křížkem po funuse. sem tam něco kvetlo, ale spíše bylo opadáno. Pro příště na sakura matsuri v Atami se vyplatí vyrazit o něco dříve.



Další ze slavností jsou ume (už jsme se tu kdysi dohadovali, že ume je kříženec a podobá se spíše aprikotu, nicméně do příštího článku mám vyfocenou ceduli, která nedbá na botaniku a překládá ume jako plum...ano navštívila jsem Baien tzn. Plum Garden). Tam jsem měla více štěstí a zahrada byla ze tří čtvrtin v plném květu, ale to si nechám do samostatného článku. Letos mám v plánu se na ume zaměřit víc.


Nakonec jsme si vyjeli nahoru na hrad a skoukli panoramata, která neomrzí (vyrážím do Atami pravidelně, takže tam začínám být jako doma) no a završili jsme to odpolednem na pláži, kde nebyla skoro ani noha, pokud nepočítám ty ptačí. Počasí se nám vydařilo a byla jsem hodně překvapená, jak nám to pěkně vyšlo, den předtím totiž padal sníh, takže jsem si říkala, že vyjet v pátek nebude ten nejlepší nápad. Ale ta představa: pátek, pracovní den, vylidněné Atami, ta byla hodně lákavá, takže jsem to riskla a vyšlo to.


Musím říct, že Atami prošlo řadou úprav a je vidět, že už se chystají na Olympiádu, protože místo pouličních stánků se suvenýry tu vyrostlo obchodní centrum se suvenýry hned vedle nádraží. V pátek jsem neměla problém projít skrz, ale myslím si, že v sezóně to bude dobré peklo a suvenýrům bude lepší se vyhnout, alespoň u nádraží určitě. Další uppgrade jsem zpozorovala, že i na hradě se rozmnožily w.c. a přebalovací pulty, i to jsem uvítala. Docela jsem si pohrávala s myšlenkou zůstat v Atami přes víkend, ale protože další den jsme měli zarezervovanou návštěvu doktora, tak jsem tuto myšlenku zavrhla a rozhodla se, že peníze vložím do dalšího cestování.


Stručný plán je:
1) Yugawara - švestkový les (uvidíme zda stihneme i večerní nasvícení) (Kanagawa Ken) 2) Kawazu - kawadzu zakury (Shizuoka Ken) 3) Shin Matsuda nasvícené Kawadzu zakury a Hina Matsuri a nakonec (Kanagawa Ken) 4) Katsuura Hina Matsuri (Chiba Ken)

Schválně kolik z toho se nám povede realizovat. Takara
 


Pettan, Pettan, omochitsuki gokko

7. února 2017 v 8:05 | Takara |  Místní zajímavosti
V průběhu ledna se v mateřských školách v Japonsku odbývají dvě aktivity: takoage což je pouštění draků a výroba mochi. Pravdou je, že konzumace mochi může být nebezpečné pro děti a starší lidi, kterým hrozí udušení, pokud jim mochi zaskočí, proto konzumace toho nejměkčího mochi je povolena ve školkách od 3 let. Mladší děti si užívají výrobu mochi jen jako "gokko" to znamená "jen jako". Kolem Novoročních prázdnin se zvyšuje počet lidí, kteří se dusili mochi, takže opravdu opatrně a nehltat. Jednou z tradiční dekorací na Nový rok je tzv. Kagami Mochi. Toto Kagami Mochi se konzumuje kolem 10.ledna. Kazari tzn. ozdoby aj. k Novému roku se sundává už 7. ledna.




Takoage je jednou z her v čase Nového roku tzn. Oshougatsu času. Ve školce se rozdají plastové tašky (bílé) na ty se kreslí olejovými fixy a nakonec se sváží ucha tašky k sobě a je hotovo. Cca 10 minutová akce. Pak se vydáme k naší řece zvané Tama a jde se pouštět. Nicméně pokud vítr nefouká, tak se musí hodně běhat. Ne všechny japonské děti toto uvítaly s nadšením, je třeba dodat. :)


Ve školce proběhlo "O Mochi Tsuki Gokko" následovně. Podle tradice se mochi konzumuje jako projev úcty bohům a pro štěstí, zdraví v novém roce. Nejprve proběhlo tedy vysvětlení přiměřené věku dětí, a pak už přišla samotná akce. Uvařená Mochigome se dá do hmoždíře a tam se rozluče palicí až je těsto vláčné. Při úderech palicí se říká "Pettan, pettan, Pettan" nebo "Youisho!Youisho!" Umlátit mochi do bezvědomí není nic snadného, takže se "mlátiči" musejí střídat. V případě "gokko" postačí palice a hmoždíř vyrobený z papundeklu, a bílé ručníky. Pak také ukázka mochigome a fáze: 1) základní 2) uvařená 3) roztlučená...hotové mochi se konzumuje v polévce nebo posypané kinako a s pastou z červených fazolí.
Dobrou Chuť! Takara




Takoage 凧揚げ aneb pouštění draků

27. ledna 2017 v 1:01 | Takara |  Místní zajímavosti
Dnes jsem zpět s článkem o pouštění draků. Kratochvíle, kterou mnozí znají ze svých dětských let a hádám, že mladší ročníky už tuto podzimní aktivitu neznají (nevím) s rodiči jsem byla pouštět draky snad dvakrát v životě, takže žádná hitparáda. Nicméněně v Japonsku je tato kratochvíle stále při životě a baví malé i velké. Dokonce se v Japonsku pořádají soutěže v pouštění draků, hodnotí se kreativita a doba strávená ve vzduchu. Nicméně takto lehké to není. V duchu soutěživosti se soutěžící snaží shodit draka protivníka nebo si řežou lanka. Sama jsem se takové soutěže nezúčastnila, takže ji znám pouze z doslechu.


Letos jsem se vypravila k řece Tama, protože tam to pěkně fouká. Co se práce týče, tak tam chodíme s dětmi vycházky, takže o podmínkách jsem informovaná velmi dobře. Vždy když si přečtu, že vycházka je až k Tama River, tak mé sdrce "zaplesá", protože se vracíme pěkně vyfoukaní a zmrzlý až na kost.


Ale na pouštění draků ideální místo. Musím říct, že mi dalo co proto dostat draka nahoru. Padal k zemi tak často, že jsem se docela styděla, zvlášť vedle profíků, kterým se drak pěkně vznášel ve vzduchu. Nakonec se mi povedlo draka i utopit v řece a po delším úsilí se mi nakonec podařilo draka rozlétat. Pro A. to bylo první pouštění draků v životě a docela si to užil.


Protože pouštění draků patří k jedné z tradic kolem Nového Roku. Je to jedna z her, která se v Japonsku doma i ve školách dělá, hádám, že si to napřesrok zopakujeme. To víte, mistra dělá pilný cvik. Ve školkách se drak zhotoví z bílé igelitky, na kterou se kreslí fixy a nakonec se drak uváže 3 lanky (ta se dají koupit v 100yen shopu pod názvem takoito タコ糸, ). Tato nit-lanko má univerzální využití, v Japonsku se z ní háčkuje, používá se jako nit na pečení a samozřejmě i jako lanko na draka. Větší děti se snaží draka vyrobit samy, ale draci se dají snaze zakoupit i v 100yen shopu tzv. drak na jedno použití pro začátečníky.


Každopádně nás to bavilo, takže tradici pouštění draků budeme držet, dokud to bude A. bavit samozřejmě. Takara

Anpanman Muzeum

20. ledna 2017 v 1:03 | Takara |  Místní zajímavosti
Dnes bych chtěla upozornit na zajímavé muzeum pro děti. Jedná se o superhrdinu Anpanman, kterého už po generace milují japonské děti a můj syn není výjimkou. Zmíněné muzeum se nachází v Yokohamě blízko Minato Mirai stanice. Samotný Anpanman je dílem Tokyo Terebi už od roku 1988, kromě Anpanmana se v seriálu pro děti nalézá více kladných hrdinů Jamujiisan, KarePanMan, ShokuPanMan a další a také záporáci BaikinMan a Dokinchan.



アンパンマン je knížka pro nejmenší, která vznikla kolem roku 73 a je populární až do dnešní doby. Autor zemřel v roce 2013, nicméně Anpanman má pokračovatele, takže se můžeme těšit z nových dobrodružství. Podle knihy vzniklo i anime pod názvem Soreike!Anpanman! A kdo je Anpanman? Je to superhrdina, který ochraňuje svět před Baikinmanem, což je ďábelský bacil. Anpanman má jméno podle toho, že jeho hlava je vytvořena z anpan, což je pečivo naplněné fazolovou pastou.



Anpanman je přítomný všude. Jídlo, plenky, boty, zubní pasty, kartáčky, plíny, nádobí, šampón apod. Děti jsou z Anpanmana nadšené, a tak se to vyplatí. Anpanman je zkrátka byznys. I můj syn i když doma nic nesleduje a nevyhledával si Anpanmana přinesl ze školky a počet produktů Anpanman v naší domácnosti se prudce zvýšil.


Anpanman Muzeum je muzeum, ale především nákupní středisko, kde rodiče utratí majlant za suvenýry. Pro mě osobně Anpanman Muzeum nebyla příjemná záležitost. V budoucnu pokud nebudu muset, tak už ji nezopakuju. Není snadné se tam zorientovat, lidí jako mravenců a jako bonus v mém případě: vřískající dítko, které chce to a tamto - nic příjemného.:-) Takže pokud máte masochistické sklony, vzhůru do Anpanman Muzea. Takara

Setkání s panem Výtvarníkem

16. ledna 2017 v 8:26 | Takara |  Místní zajímavosti
Přes zimní prázdniny jsem nebyla moc zaměstnaná ani jsem moc nevýletovala, protože jsem si potřebovala odpočinout. Dostala jsem se na hranici svých hlavně psychických sil, a tak jsem si užívala pohodu a klid v kruhu rodinném. Stačilo to a bohatě, ale přesto jsem nebyla zavřená doma a sem tam jsem vylezla na světlo boží.

Tentokrát mě vytáhla ven moje japonská tchýně. Tchýně se zajímá o léčitelství a je členkou Vesmírného Světla. Pokud si firmu vyhledáte v obchodním rejstříku, tak se tváří jako chiropraxe a masáže, ale o ty tu nejde, jak jsem psala ve starším článku "Setkání s panem Zázračným" Jedná se o léčitelství a pan Zázračný o sobě prohlašuje, že umí vyléčit i autismus...Nic proti lidem, co mají nějaké schopnosti, ale tady jsem si všimla, že při popisování mého syna a jeho problémů dost slyšel od mojí japonské tchýně...takže ne na mě velký dojem neudělal a tchýni jsem rovnou řekla, že respektuji její zájem, ale pro mě je to zbytečné, protože tomu nevěřím. Vzala to...Naštěstí. Nicméně jsem věděla, že se ani v budoucnu návštěvám nevyhnu...


Součástí této skupiny jsou i výtvarné lekce i jiné lekce, ale moje japonská "maminka" chodí na kurzy dřevorytu, je v tom docela dobrá musím říct a vyučuje ji dlouholetý člen této skupiny (nevím jak jinak to nazvat, protože na sektu je to jen přece jen slabé) a významný dřevorytec Tatsuteru Kimijima, který se zasloužil o zápis do Guinessovy knihy rekordů za největší dřevoryt na světě.

A s tímto panem Výtvarníkem jsme se setkali v Yokohamě, kde měl výstavu. Moje tchýně z něj je naprosto unešená, takže jsme tam museli jít nejdřív já a A. a pak tam dokopala i tchána. Jeho výraz na fotografii mluvil za vše. Samozřejmě respekt k umění Mistra, ale taky dával vědět, že by byl nejraději domu u TV. Je mi jasné, že život s tchýní není žádný med...:-)


Nicméně společně jsem si prohlédli výstavu a já a A. jsme se stali nakonec modelem. Mistr zhotovuje na požádání portréty, které vyryje a vytiskne během 30 minut za 30000yenů (no neberte to za ty prachy, pokud nevíte, co s nimi:-) ) Sama bych do něčeho takového nešla, ale tchýně díky známosti měla velkou slevu, takže nám věnovala portrét jako vánoční dárek. Zvláštní je cesta osudu, o tisk jsem se zajímala, dělala jsem z něj i bakalářskou práci a teď jsem seděla v ateliéru jako model. Zvláštní ironie. Portrét se povedl si myslím, ale víc než ten portrét byl zajímavý Mistr Kimijima. V podstatě každý, kdo se s ním sešel měl pocit, že čas strávený s ním stál za to...Za sebe můžu říct totéž. Takara

31. prosince Silvestr v Japonsku aneb tiše a pokojně...

11. ledna 2017 v 2:22 | Takara |  Kalendář
Silvestr v Česku je o jídle, pití, párty, ohňostrojí a je to loučení se starým rokem v plné parádě.
Naproti tomu v Japonsku přichází Nový rok tiše a pokojně. Na Nový Rok se sejde celá rodina a společně povečeří, poté se odeberou všichni do chrámu. Chrámy jsou dvojího typu Shintou a Budhistické. Hatsumode se provádí zpravidla v Shintou Chrámech nicméně, kde není v dosahu Shintou chrám tam se jde do budhistického chrámu.
V čem je rozdíl? Shintou chrám se nazývá Jinja (Shrine) zatímco pro budhistický chrám je označení Tera (Temple) takže podle názvu chrámu víte, kam přesně jdete. My jsme šli do Maginu Jinja, tak můžete hádat, který ze dvou typů jsme navštívili.



Když už přijdete k chrámu všimnete si dalších odlišností. V Jinja nemusíte překračovat trám ve vstupní bráně, zatímco v budhistickém chrámu je dané, že na trám, či schod ve vstupní bráně a i v samotném chrámu se prostě nešlape. Pokud jste překonali tuto "překážku" jde se k samotnému chrámu a zde je další odlišnost. V případě jinja se pozornost bohů láká jinak: 2krát úklona 2krát tlesk pomodlení se, a pak jedna úklona (pokud není psáno jinak, platí všude...) v chrámu dáte pouze ruce k sobě. Dále by se našlo určitě spousta rozdílů v oblékání, provádění rituálů, výpisy šťastných a nešťastných roků...Nicméně pro člověka, který je v Japonsku poprvé jsou mnou vyjmenované rozdíly ty nejsnáze rozpoznatelné.



Odpověď na otázku v prvním odstavci je, že jsme se vydali do Jinja. Vyrazili jsme už v 11 večer a nikde ani noha. Až jsem si říkala, zda jsem se nespletla. Několik měsíců zpátky jsem potkala místního lékaře a ptala jsem se ho kdeže se provádí Hatsumode (první návštěva-modlitba v novém roce) no a pan doktor mi říkal, že Maginu Jinja bývá narvaný. Nicméně navzdory ujišťování byl v chrámu klid a mír. Stánky byly nachystané: omikuji, omamori aj. už byli v také připravené. Dále místní mikan (podobají se mandarinkám, ale jedná se o japonskou odrůdu, která se do AJ nepřekládá) a tradiční japonské saké určené jen na Nový Rok. No a také místo, kam se ukládají staré omamori.


Omamori jsou talismany, které u sebe nosíte rok. a pak za ně poděkujete a vrátíte zpět do chrámu (libovolného). Po celý rok omamori pohlcují neštěstí kolem, ale jen rok. Po roce pokud si je necháte déle začnou to pohlcené neštěstí uvolňovat, což je nežádoucí, takže doporučuji vyměnit. Kromě osobních talismanů ( na zdraví, pro štěstí, lásku, úspěch ve škole, univerzální, apod) existují ještě další na ochranu domů, pro bezpečí v dopravě (dřevěné destičky) i šípy, které mají přemoci démony a vše špatné, co na nás útočí.


Omamori se ukládají na speciální místo, a pak se pálí. Po příchodu Nového Roku se kupují nové omamori, ale pozor jen jeden na osobu! Nesmíme být nenažraní :-) Pokud bychom koupili víc, třeba pro štěstí a pro zdraví, tak by se bohové dostali do konfliktu a talismany by tak nefungovali, tak jak by měly. Letos jsem kupovala univerzální, protože se nám zadařilo u omikuji.



Omikuji je novoroční věštba na rok 2017. Před příchodem Nového Roku někteří mladí Japonci kupují omikuji, a pak se řechtají, podle toho jak moc byl odlišný jejich rok (v tomto případě 2016) a po Novém roce si koupí další, aby věděli jaký bude jejich nový rok 2017. A. vylovil DaiKichi což znamená velké štěstí, já jsem vytáhla pouze chuukKichi, ale po přečtení obsahu jsem si řekla, že si ho nechám, protože ještě nikdy na mě žádné omikuji nesedělo, tak jako teď....


Prostor v chrámu se začal zaplňovat a lidé začali formovat 5 zástupů před chrámem. S příchodem Nového roku se ozvalo Shin nen Akemashite Omedetou! A lidé po 5 začali přicházet do chrámu. Házeli peníze do kasičky. Zde ale pozor. Hází se pouze 5 yenů (to je ten žlutý s dírou uvnitř. (Myslím, že jsem o tomto psala už v jednom ze starších článků, ale je to zajímavé, tak bude dobře, když tohle pravidlo zmíním ještě jednou a doplním informace.

5 yen je speciální mince, jedná se o slovo goen, které zní stejně jako slovo go enご縁. Go v tomto případě, je předpona označující zdvořilou Japonštinu, běžně užívané slovo je en, které znaméná vazby, přátelství, vztahy profesní i osobní. En je důležité pro každého člověka Japonce i neJaponce, nicméně v Japonsku se bez konexí a známostí daleko nedostanete, protože v Japonsku funguje kultura "doporučování". V byznysu to je takto: výrobce vyrobí věc, kterou prodá. Poskytne zákazníkovi 200% servis a zákazník je spokojen a doporučí ho dál. Nebo výrobce zakázku "potentočkuje" a zákazník to pošle dál...Na dobrém jméně a doporučeních tu hodně záleží. Uvedu příklad: bez znalosti určitého člověka, bych se nedostala k práci, kterou teď dělám. Ano, přes doporučení a přes známosti (jako Češi tohle nemusíme a nemáme rádi, ale děje se tak i v Čechách, jen v Japonsku je to do očí bijící) Nicméně doporučení je jedna věc a schopnost v té práci vydržet druhá :-) co si budeme povídat. Pro Japonce je důležité potkat dobré lidi, mít dobré vztahy se všemi pokud možno a tak se často ozývá z řad Japonců věta typu: ii go en ga arimasu you ni...Kež potkám/potkáš dobré lidi...Go en je důležitý ve všech sférách života a to je důvodem proč se do kasičky v chrámu hází 5円.



Po první novoroční modlitbě jsme dostali mikan a japonské saké, dále byl k mání čaj, protože byla opravdu zima. Shlédli jsme vystoupení určené pro rok Kohouta a šli jsme domů s přáním: 今年よろしくお願いしますTakara



sviť, LED světýlko, svíť...

4. ledna 2017 v 13:25 | Takara
Rok se s rokem sešel a já mám chvilku čas na psaní. Jako máma na plný úvazek a učitelka s pracovní dobou 9 hodin v kuse bez přestávky - pět dní v týdnu se moc nezastavím, takže frekvence psaní článků je bídná a sem tam i gramatika pokulhává.
V novém roce 2017 bych se pokusila obojí zlepšit...podle hesla: "i snaha se cení..."



23. prosince jsme oslavili další narozeniny Císaře Akihita. Dlouhověkost Japonců se nezapře, ale je pravda, že Císař začíná být nemocný, unavený a přestává stačit na veškeré povinnosti, které musí císařský pár plnit. Hovoří se o abdikaci, jenže to Japonci neslyší rádi. V Japonsku i přesto, že řada Japonců má nárok na důchod, tak pracuje až do smrti a to má platit i pro Císaře, podle místních zvyklostí. Věřím, že to může být náročné dostát očekáváním, protože právě císařská rodina má fungovat na tradičních principech.



Po nás byl 23. prosinec dnem, kdy jsme měli v práci volno a to se docela hodilo. Vyrazili jsme na Enoshimu, tak jako každý rok a musím říct, že jsem byla nadšená. Baví mě tam jezdit a pokaždé objevím něco nového. Cestu vlakem A. prospal (díky bohu) a pak už jsme se vydali do schodů. Pro lenochy jsou v chrámovém komplexu zbudované jezdící schody, takže se nezapotíte a zaplatíte pouze 500yenů. Cca 100Kč. My jsme ušetřili a tu cestu jsme si pěkně vyšlápli.




Noční panoramata byla prostě nádherná a iluminace též. Letos se vážně překonali. Od lízátka nazvaného "Hope Candy" přes horkou čokoládu, která v mrazech docela bodla, jen jste ji nesměli vypít hned a spálit si zobát, tak jako já. No nic. Kochali jsme se a kochali jsme se a doufám, že se taky pokocháte s našimi fotkami. (nový foťák je na cestě) Kvalita fotek je jako vždy bídná, tak jen pro představu.



Vánoční světýlka v Japonsku jsou něco nádherného i když spotřeba energií bude pravděpodobně vysoká, ač světýlka jsou LED (mimochodem modrá LED světýlka jsou oceněna Nobelovou cenou pro rok 2014 a získali ji 3 Japonci - profesoři a fyzici Akasaki, Amano a Nakamura) tak ale pořád je potřeba elektřina a já bych nerada platila účet i za třeba jen jediný den...(teď si dělám samozřejmě legraci:-) ) Řada lidí by řekla, že to za to stojí. :-)



Enoshima samozřejmě není jediné místo se zimní iluminací (píšu zimní, protože je k vidění od listopadu až do března) po celém Japonsku se nalézají různé "hot spots" kam se dá jít za zimní iluminací a kochat se a kochat se...
a pěkně až do jara :-)Takara




První sníh :-)

23. prosince 2016 v 13:23 | Takara |  Místní zajímavosti
V Tokyo po skoro 50 letech sněžilo poprvé v listopadu. Jedná se o opravdovou specialitu, protože v oblasti Kantou, Kanagawa prefektuře a oblasti kolem Tokya sněží dvakrát do roka a většinou to je v lednu. Japonci kolem Tokya jsou ze sněhu poměrně nervózní, řada z nich neumí řídit ve sněhu, takže i 5 cm na vozovce je poměrně velký problém. Nemluvě o vlacích, které mívají zpoždění a 5 cm závěje prorážejí s největší opatrností. V tuhle dobu se cítím v Japonsku skoro jako doma, protože se mi vybaví situace s 5 cm v Hradci Králové, kde mi byl nedoručen balík, protože je sněhová "kalamita" jako člověk vyrůstající na severu Čech jsem se tomu od srdce zasmála...


V Japonsku bezpečnost především a proto je nutné si přivstat, pokud chcete do práce a do školy dojet včas. Informace na intenetu o vlakových spojích bývají přesné, takže stačí vyjet o 2 až 3 spoje dřív a měli byste být v pohodě. Letos nás žádné závěje nečekalí, teplota byla kolem nuly, takže sníh stačil roztát dřív než došlo na závěje.


Lidé vytáhli "gumáky" a deštníky a hurá do sněhového dne. Celkem můžu říct, že celý den proběhl v klidu a já jsem si přála, abych měla ten den volno a mohla si sníh užít naplno, protože pro malého to byla premiéra. Takara

Kamakura

17. prosince 2016 v 13:00 | Takara |  Japonsko křížem krážem
V Japonsku řádí chřipka, norovirus a jiné. Lidé jsou nemocní a popotahují za bílými maskami na každém rohu. Nemoci se nevyhýbají nikomu, takže i my jsme to odnesli. Permanentně nachlazení, bronchitis a další super věci, které nás držely doma po 3 týdny. Nakonec se nám udělalo lépe a vyrazili jsme ven. Dnes to bude o Kamakuře, červeném listí a místních chrámech...




Plán byl vystoupit v Kita-Kamakura obejít 3-4 chrámy, pak odjet do Kamakura stanice (jen 4 minuty vlakem) a obejít další 3-4 chrámu a nakonec večer zajít do chrámu Hase (Hasedera) a kochat se nasvíceným, červeným, javorovým listím. Plán to byl dobrý, ale nereálný. Popravdě jsem se v chrámech kolem Kita-Kamakura zdržela celý den a na Hase chrám už jsem neměla sílu. Byla jsem ráda, že jsem ráda. Příští rok se vydám pro změnu do Kamakury a Hase chrám je také v plánu.




Letos jsem nevyrážela za "momiji" tak jako loni touhle dobou. Opravdu jsem vyrazila v poslední možnou dobu, kdy je ještě možné vidět pěkné, červené momiji. NIcméně jsem dorazila za 5 minut 12. :-)




Vystoupila jsem v Kita-Kamakura a vydala jsem se do chrámu 円覚寺 Engakuji odtud jsem šla rovně podel trasy vlaku asi 1km do 明月院 Meigetsuin a dále stále "rovně" do 建長寺 Kenchouji. Přechod mezi chrámy zabral asi 20 minut, ale v každém chrámu jsem se zdržela na delší dobu, protože bylo na co se dívat.




Rovněž mohu říct, že jsem naštívila kavárnu, kde to nebylo uzpůsobeno malým dětem, nicméně o potřeby malého se tam postarali výborně. Samozřejmě jsem se nejdřív zeptala, zda je OK vlézt tam s malým dítětem. V Japonsku je spoustu "baby friendly" míst, nicméně existují i místa, kde je vyloženě napsáno, že děti mladší 12 let do kavárny nesmí (protože jsou hlučné), je tedy dobré si přečíst různé nápisy kolem, ne vždy se jedná jen o dnešní menu. Pokud si nejste jisti, za zeptání nic nedáte. Naopak pokud se zeptáte, tak i na místech, kde to není obvyklé vám vyjdou vstříc.




Výlet jsme si užili, bylo na co se dívat a co dělat v každém chrámu. Malý si to tam užil také a byla to příjemná změna. oproti týdnům, kdy jsme byli doma. Kamakura je místo, kam je třeba jet několikrát, protože jen jeden den na Kamakuru prostě nestačí. Takara

PS: Za kvalitu fotek se omlouvám, mám v plánu koupit si nový fotoaparát příští rok, takže fotky jen pro ilustraci.


Lidové muzeum aneb jak se kdysi žilo :-)

24. listopadu 2016 v 16:26 | Takara |  Místní zajímavosti
O posledním víkendu jsem vyrazila se kamarády z kroužku Japonštiny. Bylo to moc fajn. Některé lidičky jsem viděla po 3 letech s jinými jsem v čilém kontaktu. Tak či tak byl v plánu výlet do lidového muzea pod širým nebem, které se nachází v městské části Mukougaoka. Lidové muzeum je situováno v místní zeleni a kromě kabuki tu najdete spoustu zajímavých staveb a povídání o lidových řemeslech a životě Japonců v dobách minulých. Rozhodně jsem nenudila.


V muzeu se dozvíte, jak se stavěly domy dříve a je zajímavé, že technika stavby domu a to je trámy sloužící jako konstrukce domu se nezměnila, jen přibyly šrouby a matice, ale technika je nadčasová. Jednotlivé trámy do sebe zapadají a nechávají místo i pro pohyb v časech zemětřesení. V podstatě japonské doby nejsou robustní, bytelné. Jsou spíše jako stéblo trávy, které se ohne podle větru, tak i domy jsou stavěny tak, aby byly schopné "přizpůsobit" se pohybu země.



Ohniště v dome sloužilo nejen k vaření, ale také jako odpuzovač hmyzu, ale musím říct, že po 5 minutovém vdechování kouře mi nebylo zrovna nejlépe a byla jsem ráda, když jsme se po výkladu ven na čerstvý vzduch.



Barvy podzimu, to je pastva pro oči. Těch barev, co je na podzim v Japonsku. Nádhera. Turistická sezóna v Japonsku vrcholí: momiji a sakura, to jsou dvě největší lákadla v Japonsku. Jaro a Podzim to je nejlepší doba pro návštěvu Japonska.



Jako výlet bych to rozhodně doporučila. Bary podzimu jsou všude kolem a staré domečky k tomu, to je prostě nádhera. I jako výlet s dětmi je to fajn, všude je dobrá dostupnost a dobrovolníci v místním muzeu pořádají různé aktivity a workshopy. Tohle muzeum mám plánu navštíit na Hinamatsuri, hádám, že se zase něčemu přiučím. Takara

15. listopad Shichi-Go-San 七五三

18. listopadu 2016 v 15:32 | Takara |  Kalendář
Shichi-Go-San七五三
je národním svátkem, který se slaví 15. listopadu (většinou). 3, 5, 7 jsou v Asii tradičně šťastná čísla, nelze je dělit (prvočísla) a jsou tedy speciální. Slaví se celostátně, jedná se o oslavu dětí a jejich zdravého růstu na duši i na těle. Samozřejmě se začíná oslavou prvních narozenin, kdy se robátku na záda připevní velký kus mochi a ono brečí a batolí se. Další oslavou je zmíněných 7, 5, 3 jedná se o narozeniny.


Děti, které dosáhnou 3, 5, 7 obléknou tradiční oděv pro tuto příležitost a účastní si oslav v chrámu a také se fotí a pořádá se párty v některých krajích Japonska tato oslava vyjde stejně jako svatba a vzhledem k tomu, že japonské svatby jsou velmi nákladné, tak jim rozhodně nezávidím. Oslava jednoho roku není součástí Shichi-Go-San七五三, ale je třeba říct, že 3 a 7 je oslava pro dívky a 5 pro chlapce.




Je třeba zmínit, že počítání v případě Japonska je dvojí. Podle starého počítání je dítěti 1 rok už v době narození, takže oslava 3 bude už ve dvou letech (od narození), ve čtyřech a v šesti. Musím říct, že záleží na rodině. Mě se víc zamlouvá běžné počítání ne to staré, takže budu slavit Shichi-Go-San až synovi bude opravdu 5 let.




Tradice oslav má své kořeny v samurajském způsobu života a oslav a pojí se s určitými rituály jako bylo vyholování hlav dětem, když dosáhly určitého věku, první hakama. Do dnešní doby se dochovalo oblékání do kimon určených jen a jen pro tuto příležitost.


Slavnost se týká dětí, které slaví 3, 5, 7 nicméně ve školkách se slaví se všemi dětmi. Ve školkách se vyrábí speciální tašky s držadly a do těchto tašek se dávají sladkosti typu hroznového cukru (chuť to má přesně takovou) a jde se do chrámu, kde se společně pomodlí a poprosí "aby pěkně rostli na duchu i na těle. Co se cukříků týče, tak se většinou dává dlouhé cukrátko zvané Chitose Ame, což je dlouhý lisovaný cukrový špalík, jehož jméno znamená "tísícileté cukrátko" symbolizuje růst, vývoj, nicméně ve školce si vystačili se zmíněnými hroznovými cukříky.


Ta pravá oslava je doma s celou rodinou. Jde se do chrámu, kde je speciální obřad, pak do obchodu, kde vás vyfotí a nakonec slavnostní oběd (pozdní odpoledne). Pro děti je to báječná příležitost nacpat si břicho sladkostmi a pro dospělé šance obdivovat krásná kimona, chrámy a nasát atmosféru této tradice. Takara


Sklizeň sladkých brambor (satsumaimo)

10. listopadu 2016 v 9:05 | Takara |  Z japonské kuchyně
A je tu listopad obvyklá nostalgie podzimu je pryč. Střídají se teplé a slunečné dny s těmi mrazivými a chladnými. Listí se barí do žluta, červena a okrova, zkrátka podzim jak má být. Podzim v Japonsku je krásný. Momiji (koyou) to je prostě nádhera a tak není divu, že v Japonsku začala turistická sezóna.


Ale kromě listí je tady řada věcí, které se dají sníst, začala sezóna Kaki ale taky mikan (mandarince podobná odrůda citrusu) no a taky se sklízí sladké brambory. Jde o akci jako se dělá na vesnici, když se sklízí brambory, tak se samozřejmě i u pole pečou a jedí a přesně taková aktivita je vhodná pro děti. Děti z naší školku od 2 let výše vyjely ze školky na okraj města, kde bylo pole a sladké brambory.


Vyjely vyzbrojeny dlouhými ponožkami, které si oblékly přes boty a kalhoty, aby neměly hlínu až na zádech. Cestovalo se hromadnou dopravou, takže bylo záhodno nenastupovat do autobusu jako čuně. :-) Dále rukavice, protože tahání sladkých brambor není nic snadného. Satsumaimo (psáno katakanou) Povijnice batátová má celkem silné kořeny, takže občas tahání sladkých brambor připomíná pohádku O Řepě.

Receptů na zpracování sladkých brambor je řada, mým nejoblíbenějším je tento:

Daigakuimo - jedná se o desert

sladká brambora
cukr
olej
sojová omáčka
sezamová semínka

1) u brambory uřízneme konce, pak bramboru rozpůlíme a poloviny pokrájíme diagonálně, ale tak, že otáčíme polovinou brambory a získáme tím zvláštní patvar, který ale vypadá zajímavě...:-)


2) Nakrájené brambory dáme na 10 minut odpočinou do vody



3) na pánev nalijeme olej a přidáme cukr, na tom brambory podusíme, pak opečme z každé strany po 2 minutách, nakonec necháme dusit asi minutu.


4) Ujistíme se, že jsou brambory měkké, a pak přidáme sojovou omáčku


5) Nakonec už jen nandáme na talíř a posypeme je sezamovými semínky, ta jsem neměla, takže hotovo na 90% :-)

Dobrou chuť! Takara

Hitachi Park Ibaraki

3. listopadu 2016 v 5:14 | Takara
Podzim už je v plném proudu a Japonsko nabízí řadu možností se kochat. Ať už jde o listí a pestrobarenou podívanou, tak různé rostliny, které kvetou na podzim. Podzim v Japonsku bývá větrný, deštivý, ale s přicházející zimou začíná čas slunečných i když mrazivých dnů.




Koncem října jsem se vypravila s cestovkou do Ibaraki do Hitachi Sea Parku. Cestování s cestovkou je rychlé a pohodové, ale musíte se smířit s tím, že program a časy jsou dané. Tak tedy v mém případě jsem nasedla na bus ve Futago Tamagawě v 8.00. Vyjeli jsme a průvodkyně nám podávala výklad o japonské národní bance, kterou jsme míjeli apod.



S jednou servisní zastávkou jsme se do Ibaraki dostali kolem 11.00 na Hitachi Park jsme měli pouze hodinu, což na mě bylo málo a na Japonce až až. Udělat pár fotek, pak sushi tabehoudai (aneb sněz kolik dokážeš v časovém limitu, zde to bylo 40), a pak na nákupy na rybí trh a nakonec nashi tabehoudai a hurá domu. Tolik k programu. Musím říct, že mě zajímal jen ten Park a tabehoudai mi bylo volné, ale vzhledem k tomu, že kdybych jela na vlastní pěst vyšlo by mě to dráž, ale byla bych oželela tabehoudai si myslím.



Park je velmi rozlehlý a celý rok je zde něco k vidění. Park se mění s místní květenou a sezónou a je oteřený po celý rok. Je to opravdu krásný park, jen je škoda, že je poměrně z ruky. Na Golden Week jsem nachystaná na další návštěvu, protože pokvetou Nemophila kytky zvané Baby blue Eyes a parku se rozprostře květinový koberec v modrém. Na to se opravdu těším.



Ale zpátky k podzimnímu Hitachi Parku. V červeném tu jsou keříkovité rostliny zvané Kochia, pak je tu speciální druh trávy s dlouhým stéblem (jméno už si nepamatuji) a fialová ve všech odstínech tu kvete Krásenka (kosmos). Zkrátka krása kam se podíváš, jen tenhle výlet na Park nebyl až tolik čas a už se frčelo na "Sushi tabehoudai" popojeli jsme autobusem a zastavili jsme před sushi restaurací. Vzhledem k tomu, že sushi nejím, tak jsem si dala pár tamagoyaki a tím jsem skončila. Snědla jsem naservírované sushi, ale ebi jsem vynechala, měla ještě oči a mně se zvedal žaludek. Ne, syrové opravdu není nic pro mě.



Potom se jelo na nákupní orgie, kde jsem se vyloženě nudila, ale co se dalo dělat, program je program a po hodině jsme opět popojeli a vyjeli jsme do místních sadů a zde došlo k další změně, místo "nashi tabehoudai". Nashi je samostatná odrůda Hrušně tzv. Hrušeň Písečná a pochází z Číny. Vypadá jako kříženec něco mezi hruškou a jablkem, ale o křížence se nejedná. Nashi se nepřekládá jako hruška. Stejně jako Mikan (mandarince podobný citrus) je Mikan, tak Nashi je Nashi. Ale na Nashi jsme si nepochutnali. Je už konec října a sezóna Nashi skončila a začala sezóna Kaki což je plod stromu zvaného Tomel Japonský. Kaki je sladké a oranžové je měkké nicméně na tabehoudai to není. Kaki se totiž špatně jí. Musí se oloupat a vypeckovat (i když sem tam můžete najít odrůdu bez pecek, takže "tabehoudai" u nás byl "sněz jedno a běž si umýt upatlané ruce" no co se dá dělat. Nicméně starší Japonky hlasitě reptaly, že chtěly Nashi, ne Kaki. Chtít můžeš, ale když není, tak není...a nedá se nic dělat.

Jako jednodenní výlet to bylo fajn, i s malým svištěm se to dalo v pohodě zvládnout, za což jsem velmi ráda.Takara

Halloween v Japonsku

30. října 2016 v 6:55 | Takara |  Místní zajímavosti
Halloween je dalším ze svátků, které nabývají na popularitě v Japonsku. Obchody začínají nabízet Halloweenské produkty už koncem srpna a od září/října jsme už pak v záplavě černo-oranžové. Sama se toho moc aktivně neúčastním. Že bych obrážela Halloweenské párty nebo se účastnila průvodů mi opravdu nehrozí. Nicméně ani práci se Halloweenu nevyhnu a očekává se ode mě, že připravím párty pro dětičky. Přes práh mi žádný Halloween, ale ani Santa nesmí, v tomhle se neměním...Prostě s rozumem.



Kostým mám pořád stejný už 5 let. Čarodějnice. Na princeznu už jsem moc stará a tlustá a na čarodějnici se za nějaký čas nebudu muset ani strojit. Klobouk, černé šaty, netopýří brýle, legíny takové abych neukazovala spodní prádlo a jde se na věc. Teda spíš půjde v pondělí 31.10. Zatím jsme měli jen Narozeninovou párty v Halloweenském stylu a abych neprovařila svůj kostým před Halloweenskou Party, tak jsem se přestrojila za "princeznu", jak můžete vidět: "princezna? ne! Ty jsi čarodějnice!" haha.


Letos jsem párty pro dětičky připravovala sama, takže jsem se dala na hry. Vyrobila jsem pavučinu s pavouky. velkého netopýra s otevřenou pusou, kam se budou zahazovat balónky. Dále plechovky od UM, ty jsem obalila v papíru a vytvořila tím monstra, duchy, kočky, dýni apod. Dále barvení halloweenského plakátu, u kterého se všichni vyfotíme a nakonec dýňové puzzle. Pro věkovou kategorii 0 až 2 roky to hádám stačí. Dále už jen bude hledat sladkosti po školce a tím jsme hotovi.




Musím říct, že jsem se popré začala dohadovat ohledně rozdělování úkolů v práci, protože máme ve školce 8 učitelek, ale halloweenskou párty jsem připravovala, vytvářela sama. Ředitelka se mě jen zeptala, co budeme dělat a zapsala to a nakonec mi pomohla trošku s instalací dekorace apod. Ale jinak nikdo nic, ticho po pěšině a to mě velmi rozčiluje. Dalším mýtem, často zmiňovaným v zahraničí je, že jsou Japonci velmi pracovití...Ano určitě stráví více hodin v práci, a spousta z nich dře jako koně, ale jde spíš o muže než ženy, a v mém odvětví- školství za pedagožkami práce není vidět vůbec.
V podstatě jakmile je Japonka v práci jen jako Part-Time, tak můžu říct, že nic línějšího neexistuje (není to záležitost jen mé školky, chodilo to tak všude, kde jsem pracovala) Tím víc, že po Halloweenské Párty bude moje nadřízená odvolána do jiné školky, což je pěkně naprd, takže všechno bude už jen na mě, protože jsem jediná, kdo pracuje full time ostatní jsou zmiňované part time, které s bídou udělají práci, kterou mají, ale nikdy, nikdy ani ťuk navíc...no Happy Halloween! Takara


Kalendář 19. září Den Seniorů 22. září Podzimní Rovnodennost

28. října 2016 v 13:16 | Takara |  Kalendář
Zjistila jsem, že pěkně flákám rubriku kalendář.
V září proběhly dva dny volna. Jeden 19. září a druhý vyšel letos na 22. září. Tím druhým je den Podzimní Rovnodennosti.
Tzv. Shuubun no Hi. V této době se koná spousta slavností například je k vidění Higanbana (pavoučí lilie). Podzimní Rovnodennost a Jarní rovnodennost se v Japonsku slaví tím, že je den volna. Pro Japonce je spojení s přírodou specifické protože v přetechnizovaném Japonsku je únik do přírody, únik od duševní nevyrovnanosti.

Shuubun no hi se začal slavit v roce 1948 a nahradil původní Shinto slavnost zvanou Shuuki Kooreisai. V Meiji éře tento den probíhal ve znamení modliteb a projevování úcty předchozím císařům. Tak se dělo i v den Jarní Rovnodennosti. Shunki Kooreisai. Byla to oslava jejich posmrtného života.c V moderním Japonsku se zavedly politicky, nábožensky a i jinak neutrální svátky. Proto Vánoce nejsou vedeny jako svátek. Stejně tak Halloween, ale i různé Shintou svátky a oslavy. Z toho důvodu Obon week není značen červeně v kalendáři, protože se jedná o Shintou záležitost. Narozdíl od Golden Weeku, kdy jednotlivé dny jsou například: Den Zeleně, Den Dětí apod...neutrálnost nadevše :-)

O dni Seniorů jsem psala v září obšírně, takže se o něm zmíním jen okrajově. Tzv. Keiro no Hi je dnem babiček a dědečků a je to den, kdy dětí posílají svým prarodičům pohledy s vlastnoručně vyrobeným přáníčkem. Protože rodiče jsou velmi zaměstnaní, tak přáníčka vyrábějí děti v školce.

Takže září jsem pěkně odflákla, snad to dám lépe na přesrok. I když nejspíš ne...haha Takara

Pohřeb

23. října 2016 v 12:29 | Takara |  Japonsko radosti a starosti běžného života.
Za 6 let jsem byla pozvaná na dva pohřby. Z prvního jsem utekla. Šlo o pohřeb jednoho zákazníka mého manžela. Vzhledem k faktu, že jsem nebyla řádně připravená na to, co se bude dít, takže jsem se vyděsila a raději jsem tam nezacláněla. Dobře jsem udělala. Opravdu. Nemám ráda výmluvy typu, jsem cizinec a tak neznám to a to...na takové věci se dá připravit. Tak hurá na internet a hledat. Tento článek je laický pohled, bez odborné terminologie. Některé věci mohou být popsány velmi neuměle a neohrabaně. Je to dáno tím, že nejsem v chození na pohřby kovaná. Pokud se pohřbům mohu vyhnout, tak s nejvyšší radostí tak učiním.




Z druhého pohřbu jsem se nemohla vyvléct, protože šlo o matku mojí tchýně, tedy členku rodiny. V neděli ráno jsem dostala zprávu, že se bude rozloučení konat v pátek večer a poslední rozloučení v sobotu dopoledne. Z večerního rozloučení jsem se nezúčastníla, nicméně pro jistotu jsem si to raději vyhledala na internetu, protože i když by mi trapas moji japonští příbuzní odpustili, tak si myslím, že na pohřeb gaijin trapasy nepatří. Takže info jsem vyhledávala. Nakonec jsem toto info nepotřebovala, protože jsem se účastnila pouze rozloučení v sobotu, kam přišla pouze rodina.



Pohřební ceremonie se konala v Saitamě v budhistickém chrámu. Jeli jsme tam asi 2 hodiny a bylo to velmi náročné. Nejprve jsme byli uvedeni do speciální místnosti, kde byla rakev a oltář, za ním stál mnich a pronášel motlitby. Nad rakví byla vystavena fotografie zemřelé a kolem rozmístěné z každé strany dvě vázy s naaranžovanými květinami. Jsou to květy od rodiny, dětí, vnuků, naaranžované byly lilie (různé barvy, tvary), karafiáty a chryzantémy. Za stojícím mnichem byly vyrovnané židle s uličkou oddělující pravou stranu (4 na 4 židle a na nich mantra, kterou jsme četli společně s mnichem) a levou stranu. Mnich prováděl obřad a postupně vyvolával pohřební hosty. Jakmile mnich vyvolal jméno, jmenovaný se postavil a uklonil se nejprve členům, kteří jsou v pokračující linii. tzn. člověk, který je pokračovatelem rodu a nese jméno rodu. Většinou to bývá nejstarší syn, ale v tomto případě starší sestry se provdaly do jiných rodin, takže tato povinnost (povinnost chránit rodinný hrob) připadla jejich mladšímu bratrovi. Takže úklona hostům vlevo a pak vpravo. Pak úklona oltáři a z krabičky vzít dvě špetky nějakého prášku a dát ho do jiné krabičky. Pokaždé špetku prášku držet chvíli před obličejem (sekunda či dvě). Opět úklona oltáři a opět úklona hostům. A zpátky na místo.

koupě kostýmu na pohřeb je nákladná věc, protože si ho nekupujete každý týden, sako nelze použít k pohovoru, protože má speciální střih a Japonci "to" poznají...Takže oblek k promoci nebo k pohovoru si určitě kupte...
předepsané šperky na pohřeb (perly pouze)
náramek, který se drží v levé ruce , nalečený kolem 4 prstů mezi ukazovákem a palcem

kabelka do které přijde náramek určený k modlení, a také obálka s 10000yeny
oblečení na pohřeb pro malé děti (u malých dětí stačí přijít v černém nebo černo-bílé kombinaci)

Po provedení obřadu jsme museli opustit místnost na nějaký čas. Během té doby připravili zaměstnanci pohřebního ústavu tělo, zabalili jej do bílé plachty a sundali květinovou výzdobu. Ta měla přijít do rakve, která byla otevřená a příbuzní umisťovali květy do rakve. Pokud nějaký květ upadl na podlahu, tak se do rakve už nedával. Květy se aranžovaly do rakve a jakmile bylo vše hotovo. Rakev se zavřela a příbuzní muži pouze nesli rakev do pohřebního auta. Hosté nastoupili do autobusu, který je zavezl do krematória. V Japonsku se pohřbívá žehem, takže následovala úklona, předání fotografie zemřelé nejbližší rodině a na rakev byla umístěna ochraná formule, následovala úklona a rakev na kovovém vozíku krychlového tvaru byla dovezena do pece. Pec se zavřela, následovala další úklona a všichni příbuzní se odebrali do salónku, kde se podával čas a osenbe a onigiri, protože už bylo poledne, takže všichni měli hlad. Čekalo se na to, až tělo shoří. To se stalo za cca 30 minut. Pak jsme se vrátili zpátky do haly s pecemi (pecí bylo celkem pět).

Suvenýr z pohřbu


Zřízenci pec otevřeli uklonili se ostatkům a ostatky šetrně vyndali z vozíku a rozložili na připravený stůl. Následovalo opět přenášení prášku a tentokrát z mísky do krabičky. Opět dvě špetičky a nakonec úklona. Vedle stolu byl zřízenec, který vysvětlil, co se bude dít a rozdával hůlky. Rovněž přinesl urnu na které bylo něco napsané, hádám, že nějaká hluboká myšlenka a jméno zemřelé osoby. Následovala pro mě ta nejhorší část. Do urny se umísťovaly kosti zemřelé. Začínalo se od dlouhých kostí, které se umisťovaly do urny pomocí hůlek a vždy ve dvou osobách. Na tento zvyk jsem se ptala svých příbuzných i známých. Je jisté, že je pro to nějaký hlubší smysl, ale nikdo nebyl schopen odpovědět. Ano, někdy ani Japonci sami nevědí. Nejprve se umístily do urny dlouhé kosti a jako poslední přišly kosti lebky. Pak se urna zavřela a dala se do zdobné bílé krabice, která se na konec předala synovi zemřelé.



Opět jsme nastoupili do autobusu pohřebního ústavu, který nás zavezl do chrámu, kde se pořádala počáteční, smuteční ceremonie. Byli jsme uvedeni do jídelny, kde se konal smuteční oběd. Vepředu se nacházel stůl s obědem, fotografií a urnou zemřelé. A stoly byly rozdělený na pánský a dámský s dětmi. Menu bylo klasické vařená zelenina, sushi, polévka miso, různá nakládaná zelenina, rýže, čaj, saké, pomerančový džus. Měli i menu pro děti. V tom byl hamburgr, brambory, puding, rýže zabalená v nori, obalovaná ebi, kuře etc. A. se nehorázně nacpal, že pak večer nejedl. Tímto smuteční obřad skončil. V průběhu oběda obdržel syn zemřelé obálky s penězmi. Tyto obálky jsou zdobené černobílé a nepoužívají se pro svatby apod. Zpravidla se do obálky dává 10000yenů. Obálka je nadepsaná jménem rodiny, za kterou se částka odevzdává. Japonské pohřby jsou velmi nákladné a tento byl jeden z těch nákladnější. Po obědě si každý host odnesl tašku se suvenýrem. Uvnitř bylo něco na zub a čaj, dále malý ručník a dopis se smuteční řečí. A malý sáček se solí na očištění od zlých duchů. Kosterní pozůstatky se do hrobu k ostatkům zemřelých členů rodiny přidávájí až po určité době. Zda se toho zúčastním netuším.


Účast na japonském pohřbu mi ukázala, že se mám ještě hoooooooooooodně, co učit o japonských zvycích a způsobech.
Takara

19. září Den, kdy si připomínáme, že k seniorům se máme chovat slušně aneb Keiro no Hi

16. října 2016 v 14:02 | Takara |  Kalendář
Dalším dnem ze systému "Happy Monday" je Keiro no Hi aneb den seniorů. Den, kdy se prokazuje úcta zestárlé populaci. Ne, že by se to mělo dělat jen ten den, myslím si, že v duchu dobrých mravů se úcta seniorům má projevovat za všech okolností. I v případě, že vás senior přeběhne ve frontě (pravděpodobně vás neviděl) nebo se vražednou rychlostí žene na poslední volné sedadlo těhotná-netěhotná, kdo neuhne dostane francouzskou holí. Ano někteří senioři se chovají děsně, ale to platí i pro mladé lidi.

Samozřejmě, že čas od času slyším od generace mladší, než jsem já: Proč bych se k nim měl/a chovat slušně, když oni se slušně nechovají. Dobrá otázka. Odpovídám vždy stejně, protože neklesnu na jejich úroveň. Svou úroveň ukáži nejlépe, tak že se k nim budu chovat navzdory jejich neslušnému chování slušně. Kdyby celá společnost fungovala na principu "oko za oko" velmi brzy bychom se všichni museli učit Braillovo písmo.


V Japonsku úcta ke starším panuje, ono je těch seniorů také více než mladší populace. Když do Japonce vrazí seniorka, tak se na ni neoboří se slovy "co děláš ty, krávo" totéž platí o seniorech nedodržující šipky na chodnících apod. Prostě s respektem, ale populace Japonska demograficky stárne, tzn. začíná být více lidí v důchodu než v produktivním věku. V Japonsku jedno dítě na zajištění jednoho seniora už nestačí a zvyšuje se počet rodin se 3mi a více dětmi, ale s nimi se ruku v ruce zvyšuje procento lidí, kteří si pořídí raději pejska, kterého navlékají do šatiček, dávají mu plínky a vozí ho v kočárku nebo ho nosí v nosítku. Meh...V poslední době se tedy začíná mluvit o tom, že by se Japoncům sáhlo na penze (ten kdo to navrhl si zajistil, že ho nikdo volit nebude) a další z "chytrých" politiků měl pocit, že pacienti "by si měli pospíšit a rychle umřít"...well, zní to otřesně, nicméně pokud bych se dostala do fáze, kdy bych jen ležela a nebyla schopná dělat nic, pak to nepovažuji za "kvalitní život" a doufám, že mi bude umožněn "důstojný odchod" v podobě eutanázie (debata "dá se zneužít apod...tu přeskočíme, prosím :-) ) tenhle politik k této možnosti má rozhodně nakročeno, což za sebe vítám, i když se s vyjadřením o "živých rourách" (pacienti na LDN a v hospicech) neztotožňuji.

Úcta k seniorům by měla být samozřejmá, automatická, měla by nám být daná do vínku jak historicky (do záchranných člunů šly první ženy, děti a staří lidé) a výchovou (svoji babičku nenazýváte krávou starou, tak proč tak nazývat babičku někoho jiného?)


Japonci slaví tento den tím, že jsou doma (systém volných pondělí, znamená prodloužený víkend jednou měsíčně, někdy vyjdou i volna dvě například letos v pondělí 19.9. je Keiro no HI a ve čtvrtek je Podzimní Rovnodennost, takže půjdeme do práce jen 3krát :-) Malí Japonci před Keiro no HI vyrábějí přáníčko babičce a dědečkovi z obou stran (z matčiny i otcovy). Koupí se hagaki, který je z jedné strany bílý a z druhé je tištěný jako pohled, kam se píše adresa apod. Na bílou stranu se tvoří. A ve školkách se vyrobí "poštovní krabice", do které japonské děti házejí tato přáníčka. Většinou se na ně píše mám vás rád nebo děkuji vám (babičko a dědečku). V případě rozvedených rodičů přání se posílá jen té straně, která má dítě v péči, ale pokud spolu rodiče vycházejí dobře, tak se posílá obou stranám. Pokud babička a dědeček žijí odloučené (po té co děti vyrostou řada párů se rozvádí nebo žijí odděleně, protože už mají jeden druhého plné zuby a zůstávali spolu jen v zájmu dítěte, aby vyrůstalo v úplné rodině) v takovém případě se počet přání zvyšuje na 3 až 4 na dítě.

Rovněž spousta školek má vazby na pečovací centra pro seniory. Pečovací centra jsou něco jako "školky" pro seniory, pracující Japonci přihlásí svého seniora do centra a ten každé ráno jeden do centra (centra mají vlastní autobusy) a kolem čtvrté odpoledne je zase rozváží domů. Služba není bezplatná, ale děti ze školek připravují program pro seniory a senioři jsou zapojeni do všech akcí, které školka pořádá.

Tenhle způsob je velmi efektivní v případě, že senioři mají rádi děti, nicméně v Japonsku babičky a dědečky chovají ve větší úctěm než je tomu jinde a to hlavně proto, že spousta rodin žije pohromadě a babičky a dědečkové se starají o svá vnoučata, takže je to často tak, že ne maminka a tatínek jsou osobami, které vychovávají. Často jsou to babičky a dědečci, kteří vychovávají a přirozeně i rozmazlují. Zapojení japonských seniorů do společnosti je aktivní jde ruku v ruce s tím, že japonští penzisté jsou velmi aktivní a dožívají se vysokého věku. Některé věci z Japonska bychom si mohli vzít do Čech, ale bydlení se starými rodiči by to asi nebylo. (ani mladí Japonci tomu neholdují a pokud mají jen trošku možnost bydlení mají zvlášť), ale zapojení seniorů do aktuálního dění je přínosné pro všechny strany a to bychom si z Japonska určitě mohli vzít. Takara

Kam dál