Březen 2014

Kam s ním?! aneb odpad v Japonsku

18. března 2014 v 3:22 | Takara |  Japonsko radosti a starosti běžného života.
"V mládí jsem často hledal odpovědi na otázky: kam, kdy, s kým a jak? 
Dnes se už málokdy zeptám jinak než, proč?! Proč vlastně?!"

Jak už to v běžném životě bývá, některé věci jsou příjemné a jiné věci jsou méně příjemné a některé i dost smrdí. Bohužel běžný život člověka je o odpadu. Nechci zabředávat do ekologických debat o odpadu, kolik ho jeden člověk vyprodukuje, a proč je důležité třídit odpad. Všichni se shodneme na tom, že třídění odpadů a recyklace ke činnost prospěšná k rozkvětu naší modré (zelené?) planety. Ovšem jedna z věcí je zpracovávání odpadu v České Republice, ale v Japonsku z třídění odpadu se stává spíše bojovkou, kdy hráči řeší "kdy a kam s ním?" a to doslova.

Japonsko je známé tříděním odpadu, šetřením energií (no ne každý Japonec samozřejmě a hned sousedka s vánočními světýlky, která jsou stále v provozu, od vedle by mohla vyprávět), ochranou přírody (no zde by asi velryby mohly vyprávět)...no nic není 100% tak už to na světě chodí. V Japonsku funguje velmi propracovaný systém na třídění odpadu, který až na slabé výjimky zvedá mandle cizincům, kteří na tohle nejsou zvyklí.

Začneme odpadkovými koši. Na ulici je většinou nenajdete snad s výjimkou Tokya a to ne všude. Nevěšte hlavu, odpadky jako papíry od svačiny, posmrkané kapesníky budete skladovat v kabelce do té doby, než narazíte na odpadkový koš v práci, nebo na nádraží (kde jsou 3 kontjnery: na petlahve a plechovky, na časopisy, které Japonci ve vlacích často čtou, a pak na směsný odpad, který lze spálit. Další veřejně přístupné odpadkové koše jsou většinou před "konbini sutore" obchod, který funguje 24hodin denně. Koše jsou většinou umístěné hned vedle vchodových dveří do 7/11, Familymart, sankusu aj. Nelze je minout, ale pokud minete, jak koš na odpadky na nádraží, tak koš u "konbini sutore", pak nezbývá nic jiného, než odpad hromadící se ve vaší tašce vyhodit doma. Bohužel. Občas si přijdu jako chodící popelnice.

A když jsme doma, tak nastává to pravé pošušňání a to co s odpadem, který vyprodukujeme v domácnosti. V Japonsku nelze vše hodit do jedné tašky a vyhodit do kontejneru na směsný odpad. Proč? Protože za a) v Japonsku žádné kontejnery na odpad nejsou a za b) pokud nebydlíte v mansion, kde můžete odpad zavřít do klece na odpadky, pak pokud není den v týdnu vyhrazený pro směsný odpad, tak jste bez šance. Takže co s tím?

Posloužím zkušeností s odpady ve dvou městech a jednou v činžáku a po druhé v rodinném domě. Začnu místem, kde jsem bydlela rok a pár měsíců od příjezdu do Japonsko. Bylo to v Yamato a bydleli jsme v činžáků. Směsný odpad se vyvážel dvakrát týdně, ale protože na odpadky bylo vyhrazené, oplocené místo s klecí a dveřmi na kód, tak jste odpad mohli do klece umístit, kterýkoli den v týdnu, žádný problém. V Yamatu se pro odpad používají speciální žluté tašky s logem města a pouze ty můžete používat pro odpad v Yamato, nelze tyto tašky použít v jiném městě a ani nejde použít jiný sáček, než ten žlutý s logem. Co se třídění odpadů týče, tak probíhalo v kleci na odpadky, kde byli umístěny žluté koše s popisky: plechovky, sklenice, baterie, papír, krabice. A opět není problém vyhodit papír či baterie či plechovky v kterýkoli den v týdnu. Zní to na pohodu ne? Tak s čím mají cizinci u tohoto typu bydlení problém?



V tomhle případě je vina na straně cizinců, kterým se nechce odpad třídit a popelář, který uvidí tašku s odpadem, na které je patrné, že obyvatel činžáku netřídil, prostě tu tašku neodveze a pokud ta taška tam leží déle začne se zjišťovat, kdopak ji přinesl, sousedi se navzájem sledují, takže je jen otázkou času, kdy se na to přijde. Proč mají cizinci problém s tříděním? Protože v jejich zemi to dělá společnost zabývající se komunálním odpadem, či stát platí lidem třídícím odpad speciální bonus "za třídění" jako motivaci. Tito cizinci mají pocit, že tohle by měla být práce společnosti svážející odpadky, jenže Japonsko není tak bohaté,jak by se mohlo zdát, a proto tuhle práci nechává na obyvatelích a naučí je to velmi snadno...nevytřídíš...neodvezeme...nevytřídíš znovu...zase neodvezeme a přidáme vzkaz...nevytřídíš...pokuta...když přijdeme na to kdo jsi...což se u nevytříděného odpadu zjišťuje snadněji, než by se mohlo zdát: účet za telefon a internet, účet za plyn, za elektřinu, různé reklamní letáky na vaše jméno, které chodí protože máte pointokádo, na kterou vám chodí plusové body za nákupy a Japonci je zbožňují...Takže jméno vlastníka odpadu zjistíte velmi snadno...



Pro srovnání druhý příklad: Zama (sousední město Yamato, nachází se zde americká vojenská základna). Hned jsk jsme se nastěhovali všimli jsme si místa označeného jak japonsky tak anglicky, že se jedná o místo, kam se má odkládat odpad. Ve schránce nás překvapil leták s týdenním rozpisem, kdy můžeme vyhodit co. Plus bylo, že jako sáčky na odpad můžeme použít libovolnou tašku či igelitku. To je dobré, ale to je tak všechno.




Směsný odpad, kterého je v domácnostech nejvíce, se vyváží v úterý a v pátek. Během této doby nahromaděný odpad musíte mít doma v odpadkovém koši (proto odpadkové koše v Japonsku jsou takové velké, právě z tohoto důvodu). Pokud si uděláte v úterý k večeři maso, tak veškerý odpad tako tácek od masa a odřezky z masa vám bude doma v odpadkovém koši smrdět až do pátečního odpoledne. Tohle je hnus. Vždycky to maso balím aspoň do dvou mikroteńáků, aby nezačalo smrdět. Tenhle problém mě přivedl na myšlenku, zda by nebylo lepší nechávat odpadkový koš na zahradě. Jenže hmyzu je venku dost a dost a mít hmyzí kolonii hned vedle baráku se mi nechce. Ale ani mít doma švábi, pro které je uleželý odpad v domácnostech jako božská mana. V tuhle chvíli jsme problém "kam s ním?" vyřešili velkým košem s kvalitním víkem.


Dobrá směsný odpad jsme jakžtakž vyřešili, ale co ostatní? Tak papír se dá vyhodit pouze v pondělí. Plastové láhve středu, plastové krabičky nebo polystyrenové věci (misky na instantní nudle, tácky z masa aj.) se vyhazují ve čtvrtek. Plechovky se vyhazují v pondělí. Na plechovky a petláhve jsem vyzrála a vyhazuji je do kontejnerů, které s e nacházejí vedle automatu na nápoje (jidouhanbaiki) mám to jen 5 minut od baráku a nemusím řešit, co je zrovna za den, takže mi to vyhovuje víc...:) Na rozpisu "kdy máte vyhodit co", který nazpaměť neumím a každý den se musím kouknout, co a kdy smím vyhodit, sice máte rozkreslené věci, které smíte vyhodit a jak je máte zabalit (svázat provázkem, vložit do průhledné tašky apod.) ale některý odpad tam zakreslený není a teď řešíme je to plast nebo něco jiného? Jako příklad uvedu: rozbitá sluchátka do elektrického piana, který den byste to vyhodili? Nebo stará klávesnice? A koukněte se pro mě do rozpisu ještě jednou, prosím, řekněte mi, který den vyhodíte starou rohožku? To je jen pár příkladů, které jsem řešila minulý týden...Prostě nevim a co je na tom nejlepší, že někdy neví ani můj manžel. Co se týče krabic, keramiky a skla, tak to se vyhazuje poslední pondělí v měsíci. Tohle pondělí vždy zapomenu, a tak musím čekat do dalšího měsíce. O proti Yamatu je to poměrně komplikovanější a co se směsného odpadu týče, tak ten mě hodně drásá. Jedním z důvodu, proč nelze nechat směsný odpad na stanovišti je ten, že stanoviště je chráněno jen žlutou a zelenou sítí a protože v Japonsku je silný vítr, hodně koček a havranů, tak bychom se na ulici brzy brodili odpadky. Ano důvod je pochopitelný a já to chápu, ale nemění to nic na tom, že nechci skladovat smradlavý odpad doma přes čas...


Samozřejmě že vítr fouká a je proto potřeba místo, kolem stanoviště určeného pro odkládání odpadu, chodit uklízet a kontrolovat. Tohle je zase rozdíl oproti činžáku, kde starost o udržování čistoty v "kleci na odpad", má na starosti správce činžáku (zpravidla starý byznysman, který má pár let do důchodu, ale firmy už ho nezaměstnají, protože nevydrží tempo byznysu a chodu firmy a tak většinou končí na takové místě jako je "správce činžáku". I můj tchán se dostal na pozici "správce činžáku" po té, co byl "odejit" z místa počítačového programátora) V ulicích s rodinnými domy se o čistotu starají obyvatelé v pravidelných intervalech, kdy se předává "štafetový kolík" podle přesného schématu. Já dostávám "štafetový kolík" od sousedky podemnou vpravo a předávám ho sousedce vedle nás vlevo. Schéma, kdo komu předává je napsáno na kolíku a já to dostala s osobní zprávou, kde se snažili psát anglicky...no snaha se cení, i když hodnota informací sdělených v angličtině se blížila nule a bez znalosti japonštiny bych byla v háji, ale přesto snaha se cení...:)



Co s velkým odpadem jako: stará kola, stará sedačka, stará plazmová tv aj. Vše co je větší, než běžná taška na odpadky se musí označit speciální samolepkou, která stojí 500yenů. V Yamatu je tato samolepka svítivě zelená, v Zamě je svítivě oranžová. To co chcete vyhodit, umístíte před dům, na samolepku napíšete své jméno a nalepíte na daný předmět určený k vyhození, pak zavoláte na speciální linku, kde si zařídíte odvoz. Zpravidla do večera max do dvou dní je věc pryč. Tyto věci se ale nevyhazují na smetiště, to ne Japonci velmi rádi recyklují, takže pokud se dá věc zrecyklovat pošlou ji do některého z obchodů s použitým zbožím, kde věc prodají za mnohem nižší cenu, protože už je to použité. Tyhle "recyklační obchody" jsou v Japonsku velmi populární a občas v nich najdete i velmi zachovalé věci či úplně nové...Jednu věc v Japonsku opravdu kvituju, nic se jen tak nevyhodí, pokud to jen trošku jde, tak se to vždy použije ještě znovu a znovu a znovu. V tomhle bychom si měli vzít z Japonců příklad...Ale jsou jiné věci, které bych ve světě moc nezaváděla, snad jen v případě, že by někdo chtěl množit švábí kolonii.



Takže takhle nějak to chodí s odpadem v Japonsku. Na vesnicích to může být ještě zajímavější a v horách, to musí být mazec, takže opět píšu, to co vždycky podmínky pro odpad se liší město od města, nejsou stejné pro celé Japonsko. Už si všimněte jen rozdílu mezi dvěmi sousedícími městy (ona to nejsou ani města spíše se jedná o aglomeraci, kdy jedno město plynule přechází v druhé) Yamato žádný leták s třídícím systémem, žluté odpadkové tašky povinné, vyhazování odpadu dle libosti a sousední Zama striktní třídící seznam (v naší ulici žije pán, který zapomíná často, který je den a jeho odpadkový pytel obdržel mnohokrát zprávu "špatně vytříděno", "spletl jste si den", vždycky ho lituju, když ho vidím vléct krabice, a pak zjistí, že nikdo jiný tam krabice nedal, a že si spletl den...chudák...) libovolné odpadkové tašky a směsný odpad skladovaný v domácnostech 4-5 dní v týdnu... Takže rozdíly velké a jsem si jistá, že bychom našli i větší rozdíly, to co jsem právě popsala jse stav kolem odpadků, který jsem zažila. Popravdě se přiznám, že ten systém z Yamata mi vyhovoval víc (a i s ním má řada cizinců problém), proto si na ten systém v Zamě zvykám jen obtížně. Proto tu často řeším variaci nerudovské otázky: "Kam s ním?" až na to, že "kam" je jasné, ale co už je málo jasné je to "kdy"?

Dango 団子 aneb "3 kuličky" na špejli

16. března 2014 v 12:59 | Takara |  Z japonské kuchyně
花より団子。。。Hana jori dango...

Dnes vás seznámím s první pochutinou, kterou jsem si zakoupila v Japonsku, když jsem poprvé přijela. Tuším, že to bylo v roce 2011, což není tak dlouho a já jsem tehdy byla natěšená na japonskou kuchyni, ke které jsem se v Čechách nedostala...V supermarketu vám bylo věcí...těžko vybrat, co koupit dřív a nakonec jsem sáhla po plastové krabičce, která obsahovala 3 barevné koule o průměru 2 cm, napíchané na špejli a balené po 3 špejlích. 3koule 3 špejle, to dá rozum, ne? :) :) :) Dango bývá o 3 koulích, ale není výjimkou že na špejli najdete i 4 kuličky v tomto případě záleží na velikosti...velké koule bývají 3, menší koule z rýžového těsta (mouky) bývají 4.

Donesla jsem si to domů a tehdy jsem nevěděla, jak se to jmenuje, znaky jsem přečíst v té době neuměla, i když jsou to jedny z jednodušších. Přinesla jsem si domů (o)dango 3barev (sanshokudango 三色だんご) Bylo to lehce gumové a sladké. Později jsem se dozvěděla, s čím jsem měla tu čest. Dango je vyráběno ze stejného druhu rýže jako mochi. Rýžové koláčky či bochánky chcete-li. Na výrobu mochi se používá speciální druh rýže určené přímo na vyrábění mochi. Není možné použít jakoukoli rýži z důvodu chuti a konzistence.

V případě mochi se rýže uvaří až do rozvařeného stavu, kdy připomíná více kaši, ale hutnější konzistence. Tahle kaše se nalije do hmoždíře či misky, to záleží na tom, zda děláte mochi na festivalu nebo doma či ve školce, kdy se rýže na mochi dá do suihanki, což je přístroj, který uvaří bez toho, že bychom museli rýži hlídat a promíchávat. Musím přiznat, že tohle udělátko se mi hodně líbí a přemýšlela jsem, že bych s tím obšťastnila svého tátu, protože tohle šetří čas. Rýži dáte do suihanki kolik rýže tolik vody (dva kelímky rýže a vody na rysce s čísly, bude sahat po číslo dva. Pak přístoj zaklapnete zapnete a čekáte asi 40 minut, než se rýže udělá, ale nijak rýži nehlídáte, prostě až je rýže hotová, jen vypnete přístroj a můžete servírovat. Užitečná věc to jednoznačně.



Ze suihanki tuhle rozvařenou (z pohledu Evropana) rýži dáte do misky či hmoždíře a dál už závisí, kde se nacházíte, na festivalu budete mlátit palicemi do těsta v hmoždíři, až bude těsto vláčné a dá vám to zabrat, doma máte maličká udělátka, kterými rýži postupně drtíte, až dostanete vláčné těsto. Nezapotíte se u toho tolik, ale zabere vám to dost času a to je nejspíš důvod, proč si řada lidí (o) mochi raději koupí, než aby se s ním dělali.

Těsto máme a nyní je třeba vymodelovat taštičky nebo bochánky, podle toho zda chcete (o) mochi mít plněné či obalované. (O) mochi, které je plněné, je nejčastěji plněné hnědou sladkou pastou zvanou Anko, která se vyrábí z červených fazolí, jež jsou nazývány Azuki. Pokud chcete domácí mochi mít jen obalované, pak máte více možností, ale základní jsou dvě Anko nebo žlutý nasládlý prášek zvaný Kinako ("žlutá mouka", která se získává pražením sójových bobů). Pokud použijete kinako (, pak nezapomeňte polít kinako sirupem, protože prášek nasucho vyvolává stejnou reakci jako jedení skořice nasucho, sirup určitě doporučuju.

(O) mochi může mít různé barvy, ale nejběžnější je čistě bílá, rýžová barva. Dále (o) mochi se sakurovou příměsí bývá růžové. Záleží kdo co do těsta přimíchá. Asi jste si všimli, že článek je o Dango a já pořád melu o (o) mochi. Máte pravdu, ale pochopení jednoho vede k pochopení druhého.

Cesta jak vyrobit dango je jednodušší koupíme si mouku ze stejného druhu rýže, jako je na mochi. Tato mouka se nazývá Joshinko a za pomocí vody vypracovat těsto. Z těsta nadělat malé knedlíčky a 25 minut vařit na páře (mají na to speciální košíky) nebo vám postačí dvě misky a talíř k improvizaci. Po 25 minutách se z knedlíčků vymodelují kuličky, které se napíchnou na špejli a je hotovo.

To co je na špejli, tak to není mochi, ale dango, to je asi hlavní rozdíl...To jste nečekali, že? :D :D :D ale můžeme najít i další, tak například: Dango je vyráběno ze stejného rýže a liší se pouze způsobem výroby, tvarem a větší barevností od bílé,žluté, přes růžovou až po zelenou. Co se tvaru týče, tak jsem zaznamenala jeden z nejběžnějších a to jsou koule z rýžového těsta na špejli, ale v Odawaře jsme narazili na dango, které mělo kruhový tvar, ale byla to placka a barevnost byla také zajímavá: brčálově zelená a slunečnicově žlutá. Ta žlutá bylo rýžové těsto s příměsí kabocha, což je dýně. To zelené dango si už nepamatuju, protože už je to nějaký ten pátek zpátky.Kupovali jsme ho v pouličním stánku, kde plátolal malý ohýnek a dango se nad ním ohřívalo a připékalo. Takto připravované dango se nazývá yakidango.


Pokud přijdete do supermarketu a budete si chtít dango koupit, zaplatíte zhruba 100yenů za krabičku, která bude obsahovat celkem 9 (až 12) koulí z rýžového těsta na 3 špejlích. A do třetice si v supermarketu moci vybrat ze základních druhů. Proč píšu základních? protože typů danga je spousta a mně se je všechny ještě nepodařilo ochutnat...Tak proto...

1) sanshoku dango 三色団子
O tom jsem psala výše. Jsou to 3 koule, bez omáčky, bez dochucování, ale ve veselých barvičkách: bílá, růžová a zelená.
Chuť to má jako kdybyste si dali rýži s cukrem. Ale není to přeslazené, jen lehce sladké. Mě na první pohled zaujaly barvičky. Někdy nazývané Hanami dango, protože připomíná svojí barevnosti květy.


2) mitarashi dango みたらし団子 (někdy se na etiketách dočtete たれ団子)
Tohle je moje nejoblíbenější dango. Díky typické spálenině (ta spálenina je tam schválně, některé druhy danga se schválně připékají například nad ohněm) uprostřed každé koule, mám pocit, že to vypadá jako oční bulva. A přes celou špejli je nanesená sladkokyselá omáčka či sirup, ne nepodobná medu, konzistencí i barvou, jen chuť je trošku odlišná, protože je vyrobená z cukru, škrobu a sójové omáčky (shouyu). Chuť je specifická, pokud už jste někdy mitarashi omáčku jedli, pak ji bezpečně poznáte znovu. Tenhle typ je můj nejoblíbenější, ale pamatuji si, že když jsem dango s matarashi chutnala poprvé, tak jsem z něho dvakrát nadšená nebyla. Jak se zdá, chutě se mění...


3) an dango あんだんご
Je dango s již zmiňovanou pastou z červených fazolí zvanou Anko. Anko jsem měla ráda hlavně první rok, přijde mi sladké nebo i sladší, než je čokoláda a já jsem se toho první rok v Japonsku nemohla nabažit, teď už mě to neláká, protože jsem se zjevně Anka přejedla.


4) tsubuan dango つぶあん団子
Tsubuan je chuťově dost podobný předchozímu typu. Chuťově a barevně se jedná o to samé, jen konzistence je jiná. V podstatě jde o to, že zatímco v Anku nejsou patrné ty červené fazule (azuki) na pohled, tak v pastě, která se používá na Tsubuan dango jsou tyto fazole patrné. Je to prostě méně rozmixované a o něco méně sladké, než předchozí typ. Prostě nejdříve máte tsubuan a pokud tuhle pastu vyšleháte do hladka budete mít výše zmíněné Anko.


5) Goma dango ごま団子 (na etiketách můžete najít i jiný název: surigomadare団子)
Rozdrcená sezamová semínka v omáčce, která se podobá mitarashi (tare) a to konzistencí i chutí, ale je černá od sezamových semínek (goma). Kdybych měla chuť k něčemu přiblížit, tak by to byly šišky z mákem, ale šišky by musely být z rýžového těsta a musel by se do nich nějak dostat takový sladko-slano-kyselý ocas na konci...hádá, že i zde je to o cukru, sójovce...Každopádně chuťově je to mé odedneška druhé nejoblíbenější dango. Ano správně tohle je dnešní úlovek. Dnes (pondělí 17.3) jsem zašla do supermarketu, kde jsem už tak rok nebyla a našla jsem to v regále. Super!!!


Závěrem jen malé shrnutí: jak dango tak mochi se vyrábí ze speciálního rýžového těsta. Rozdíl mezi mochi a dangem je v tom, že v případě danga je nutná špejle většinou vytvarované do kuličky (ale výjimky existují...většinou jde o kuličky). To co je na dangu to jedinečné, jsou omáčky a pasty (mitarashi, goma, anko aj.) a různé zpracování jak barevné, tak chuťové. Většina (o) dango má nasládlou chuť nebo její kombinaci sladko-kyselou, sladko-slanou. (O) dango si můžete zakoupit běžně i na ulici, kde si v pouličním obchodě můžete zakoupit tzv. yaki dango, kde můžete sledovat i část přípravy. To je ode mě vše a já jen doufám, že vás můj článek o této svačince zaujal. Takara

Takara vs "gokiburi" aneb jaro je tu!

16. března 2014 v 2:21 | Takara |  Japonsko radosti a starosti běžného života.
Na začátek můžu říct, že to je vždy lítý boj, který nikdy nekončí a obvykle končí smrtí jednoho z nás. V drtivé většině je to smrt "gokiho", ale musím nechat nějakou pravděpodobnost pro "gokiburi", protože se může stát, že mě vyděsí k smrti, třeba tím, že na mě "bafne" na záchodě, pak je moje "smrt strachem" zaručena...Kdo nebo co je to gokiburi, vás nechám hádat, alespoň chvilku. Nemusíte mít však obavy, z článku to rychle pochopíte. Na závěr můžete odpovědět na otázku, zda se vám líbí série kresleného filmu Oggy a švábi (nebo někdy také překládáno jako škodíci, zjevně v Čechách švábi neradi a ani ty kreslené...to by lecos vysvětlovalo.)

Jaro se blíží, jaro je tu, chce se mi zpívat, chce se mi básnit, protože všechno kolem je v plném květu (lidskou blbost nepočítám, ta kvete celoročně), a protože mě narozdíl od manžela netrápí alergie na pyl. Léky na alergii nebere a tak celé jaro popotahuje, oči má červené jako králík a vůbec vypadá jako by brečel od rána do večera. Několikrát jsem se ho ptala, proč si nezašel na alergo, když ví, že alergií trpí ostatně jako spousta Japonců...ano Japonci jsou zdravým národem, ale alergie na všechno možné jsou v Japonsku velmi rozšířené. Ale manžel na alergo nezajde a nezajde, takže trpí...možná skrytý masochismus, kdo ví...

Kromě toho, že všude je pyl z té spousty květů různých barev a různých druhů. Tak venku už se to začíná rojit, začínají létat malé mušky a to je signál, že je čas zavírat okna a dávat na otevřené okno síťky, protože po muškách přijdou mouchy a jiné třeba komáři...Nutno podotknout, že japonští komáři jsou nějací hloupí...ne teď nechci diskriminovat "mosukíto" podle toho, kde se narodili, ale v Česku jsem měla pocit, že se komáři poté, co se nabaštili, někam schovají...V Japonsku se probudíte a vidíte toho nacpaného prevíta přímo nad hlavou...skoro jako ve smyslu: už jsem se pěkně nacpal...poslední večeře byla, tak můžu s klidem umřít...Tak tohle můžu zaručit a v podstatě mi japonští komáři dost usnadňují život...pravda...rozhodně se nejedná o lítý boj...tady vyhrávám já! Takara! a na celé čáře!

S jarem se u nás doma zastavují různí hosté, někteří vítaní a jiní už méně. Mezi hmyzáky naprosto nežádoucími jsou pavouci a švábi...ano nedělám si legraci, opravdu švábi. Pokud v Čechách někde uvidíte švába, tak si můžete říct, že jste na místě, kam by měla příjít rychle hygiena, dům by se měl zbořit a místo celé vypálit...V Evropě se švábi vyskytují na nejodpornějších místech a máte jednu jistotu, pokud jste viděli jednoho, pak jich je tam celá kolonie...Poprvé jsem švába naživo viděla až v Japonsku, často když jsem hodně naštvaná na život tady v Japonsku tak mi cuká ruka k napsání článku: "Japonsko země falešnými úsměvy a šváby oplývající", že jsem takový hnusný článek nenapsala, je jen důkazem, že se nerozčiluju často a umím se ovládat, ale v podstatě situace kolem švábů, je početně stejná jako úsměvy v Japonsku. Čím to?

V první řadě je to klima:v zimě suché a mírné v létě vllhké a teplé, takové klima švábům svědčí, ale klima není vše. Japonci mají zjevně švábi rádi, takže si je úspěšně množí. Jak to? odpad směsný se v některých městech vyváží pouze dvakrát do týdně. Takže i když je váš odpadkový koš plný, máte smůlu, musíte počkat na den, kdy se smí na místě určeném pro odpad odložit pytel s odpadky. Jako příklad uvedu Zama-shi pondělí patří sklenicím a jednou měsíčně papíru a krabicím, úterý je pro směsný odpad, středa je pro plasty, čtvtek je pro gumu, kov, plech, pátek pro směsný odpad, sobota a neděle nic...V jiný než určený den nesmíte odkládat nic jiného na sběrné stanoviště. O systému vyhazování odpadu se rozepíšu později a podrobněji.

Ale zde je příklad: v pátek večer si uděláte k večeři maso a zbytky masa vám budou smrdět v bytě či domku až do úterního poledne...to je jak pozvánka pro šváby...Hotová hostina...Takže hromadění odpadu v domácnostech a s tím jde i další fenomén, o kterém se moc neví a to je, že obrázek o sterilně čistotných Japoncích není pravdivý...Řada (ne většina, ale hodně Japonců má jiný smysl pro pořádek, než máme v Evropě) Japonců má doma takový bordel s prominutím, že bych se u nich neposadila ani na židli...a to pozor, nejsem žádná fiflena, uklízím standartně, abych se nemusela stydět, když přijde nečekaná návštěva, ale ne sterilně...Z podlahy by se u mě jíst nedalo, ale přiznávám, že já jídlo servíruji zásadně na stole, takže to není třeba...Nejsem špindíra...to rozhodně ne...Ale dalším důvodem, který jen pomáhá švábí kolonii, je právě čistota v domácnostech. Pochopitelně svobodní muži, ti většinou mívají nepořádek. Když jsem poprvé přišla do bytu mého nastávajícího přivítala mě centimetrová vrstva na všem, kromě koupelny, záchodu, knihovny, počítače a futonu. Zbytek byl zaprášený a umatlaný...ale pořád ještě relativně "čisto". Prostě svobodný muž, který tráví od rána do večera čas v práci a doma pouze spí...tak není moc prostoru pro úklid. Samozřejmě že i někteří staří lidé už úklid nezvládají...tohle se dá pochopit, ale že matka dvou dětí má v baráku bordel a nechává v tom děti hrát si, tak to už je na mě celkem moc...Zvlášť když je doma...ano děti dělají nepořádek a oplatlají, co můžu, ale je nepořádek a pak je bordel. Válet miminko mezi chuchvalci prachu, to už mi přijde jako psychická onemocnění...Prostě někteří lidé neuklízejí, tak jak by mohli a to je rozhodně dobrá zpráva pro švábí kolonie v Japonsku.

Ale tím dobrým klimatem (teplo a vlhko), uleželých odpadcích v domácnostech, které čekájí na správný den v týdnu, aby se jich člověk mohl zbavit a ne příliš pořádných sousedech se kolonie švábů může nerušeně množit a množit...podle slov "milujte se a množte se...nebo se nemilujte ale koukejte se šířit po celé zeměkouli!!!" Vzhledem k tomu, že šváb má nohy a proleze i sebemenší škvírou, tak je o "zábavu" postaráno...V Japonsku se říká, že umějí i plavat a v noci vylézají ze záchodů, že umějí létat a tak se bálkóny dostávají do domu...S tím lítání to už mi přijde moc...hlavně v prvním patře jsem nikdy na švába nenarazila. Jednou vylezl ze záchoudu (z místnosti), ale nemohu potvrdit ani plavací teorii, protože ze záchodové mísy jsem ho vylézat neviděla a nijak zvlášť mokrej mi nepřišel, pokud to lze zjistit ze 3 metrů, protože jsem se ke švábovi odmítala přiblížit...a dokonce se prohrabávají do domů. Hrabou v půdě jako krtci, a pak se prý po trubkách dostávají do domu...To by bylo vše o Švábích legendách, osobně si myslím, že stačí nechat otevřené prosklené dveře do obýváků a je to doma. Stačí nechat otevřené vchodové dveře na 5 minut, zvlášť k večeru a vaše šance "na švába" se zdvojnásobí. Netřeba jim dodávat další schopnosti, že lezou je jisté, a že lezou rychle, o tom není pochyb. Představa jak sedím na záchodě, když v tom na mě ze záchodu vyleze šváb a řekne mi: "ahoj", je vskutku odporná...

Šváby nesnáším to je pravda, protože rok a něco jsme bydleli v činžáku v Yamato v 9 patře a dostalo mě do kolen, když jsem viděla švába pochodujícího po chodbě 9 patra, dalšího ten samý týden ve výtahu (ten byl chytrej, co by lezl po zdi, když ho to nahoru vyveze) no a nakonec jich pěkných pár lezlo v přízemí... Není o čem přemýšlet, spodní patra byla švábi prolezlá....brrrrrrr. Bydlení v činžáku (oni říkají "manshion" japonsky, ale zde jde o japlish, o zkomoleninu anglického výrazu)je to velká legrace, protože se šváb z bytu bordeláře krásně přesune škvírami mezi zdmi či po zdi venku...A máte ho taky...Za tu dobu rok a asi dva měsíce, jsem viděla u nás v bytě, kde jsem uklízela jako blázen asi 3 (a samozřejmě byli i další, které jsem naštěstí neviděla...) Ta rychlost s jakou se pohybovali, byla neuvěřitelná a také schopnost mého tehdy přítele zabít je jednou ranou, byla vskutku k neuvěření, hádám, že mistra dělá cvik. Snad nemusím říkat, že jsem byla opravdu ráda, že se z švábího činžáku stěhujeme, že se stěhujeme do nového baráčku...Nový baráček to znamená bez švábů...Ha, ha, ha...Opět se ukazálo, že optimistmus není na místě, protože optimismus, je pouze nedostatek informací. Potvrzuji!

Hned první týden co jsme se nastěhovali a já zabydlovala domeček a uklízela zahradu, jsem pod prosklenými dveřmi vedoucí z obývací části na zahradě nalezla asi 3cm mrtvého švába...vzhledem k tomu, že jsem ho našla mrtvého na naší zahradě, tak jsme měli jistotu: švábi jsou tu v okolí a je jen otázkou času, než nás to přijde přivítat...a skutečně jsme se dočkali hned následující měsíc (duben).


Prvního vítače (vyšel mi vstříc)a opět krásných 5 cm jsem objevila, když jsem šla na záchod, a jak jsem otevřela dveře, tak na mě vyběhl šváb, aby mě pěkně přivítal...první dojem je hodně důležitý a já z toho měla málem smrt. Vřeštěla jsem o pomoc a manžel přišel, zapleštil ho knihou z antikvariátu a bylo to. Fajn, je po něm...já se ho tak štítila, že jsem ani uklízet ten svinčík, co po švábovi zůstal, nemohla...Štítím se toho, ať je to živé nebo mrtvé...Navzdory opatřením, kdy už neotevíráme vchodové dveře dokořán na vyvětrání baráku a nakoupení "švábích domečků", se druhý přírůstek u nás objevil ten samý měsíc. ( Nějaký domeček pro švába mu byl u zadní partií, já jsem si začala rvát vlasy na hlavě). Rozsvítím si v kuchyni a ujdu pár kroků, když tu koutkem oka spatřím, jak od koše na odpadky (jak příhodné, že? byla teprve středa a směsný odpad smíme vyhodit až v pátek!!!grrrrrr!) si cupitá malá černá tečka... Ano, je to on! Mého srdce champion...teda šváb...

K mé nevelké radosti jsem zjistila, že se koukám na 5-6cm velký exemplář švába...no a tentokrát manžel nikde...no do prčic...Šla jsem na něj nejprve s knihou, jak mi bylo názorně ukázáno manželem v prvním případě. Trefila jsem! Ale na oslavu bylo příliš brzy. Jakmile jsem se k švábovi přiblížila s novinami, tak ten prevít začal zdrhat do chodbičky...Sakra...a hele! Zalezl pod malý kobereček ve tvaru slunečnice... Na malou chvilku mi koberečku sice bylo líto, ale švába jsem nechtěla nechat běhat po baráku ani za nic, ještě by se tu někde mohl namnožit a to by byla hotová katastrofa...Tak jsem po koberečku dupala až jsem ucítila chrupnutí... to musel být šváb, opět pocit lítosti nad zašvábeným koberečkem, ale i vítězoslavný pocit: Ha! dostala jsem ho...na podruhé, ale dostala!!! Sláva! Sláva! Statečně jsem odhrnula kobereček a s uspokojením jsem zpozorovala nehýbajícího se švába...fajn stejný postup: beru noviny šup do koše...Jo zlatý voči! Šváb je mrtev? Ne ne ať žije šváb!!! a z chodbičky si to šváb metelil do předsíně...no metelil si to alespoň správným směrem ke vchodovým dveřím, ale já jsem nebyla v náladě "daruji ti život švábe". Zastavil se v předsíni. Já koukám, co bych mohla použít k finálnímu zapleštění svého malého kamaráda. Oko mi spočinulo na manželově pracovní botě...koukám na švába a na botu a zase na švába a na botu...bylo to jasné, co bude následovat. Já držící manželovu botu jsem tloukla zběsile do místa, kde se před chvilkou nacházel šváb a asi na popáté jsem ho konečně dostala. Tentokrát nebylo pochyb, šváb byl rozmáznutý na podrážce boty, kde zůstal až do příchodu manžela, kterému jsem uklizení švába s radostí přenechala...ve smyslu "já jsem zabila, ty ukliď " Uklidil a bez řečí...Od této příhody byl klid...po celý rok...Celý rok bez švába, to byl sen...Opravdu...ale pro jistotu jsem zakoupila sprej přímo na gokiburi, protože nejsem talentovaný zabiják švábů, to jen kdyby něco...užili jsme si celý rok bez švábí přítomnosti.

Ale rok se s rokem sešel a my tu máme zase březen a na zahradě už se to začíná rojit: svilušky napadly pomerančovník a malé mušky už také létají. Pavouci zdrhají, jakmile někdo vleze na zahradu. Prostě všechno kvete, všechno pučí a hmyz venku pěkně lozí. Fuj. A švába pro rok 2014 jsem zlikvidovala dnes. Jala jsem se uklízet v kuchyni, když tu na mě z pod okapávače na nádobí bafl 2cm šváb. Co mě utěšilo, byla ta velikost a od minula jsem vybavená, protože jsme si zakoupila něco jako biolit nebo Raid něco na hmyz, ale konkrétně na "gokiburi". Jak už jste zjistili z článku "gokiburi" je výraz pro švába v Japonštině. Obezřetně jsem se kradla ke švábovi na kuchyňské lince, a pak v příhodný čas dostal šváb plnou dávku. Spadl na podlahu a zkoušel najít nějakou škvíru mezi podlahou a kuchyňskou linkou, kterou nenašel a dostal ještě další dvě dávky sprejem. Pak už se jen svíjel na podlaze, až konečně po asi minutě zaklepal bačkorama a zesnul...Vítězství!

Jaro je tu! uvědomila jsem si s prvním zabitým švábem v roce 2014, ano jaro je tu.
Takara

Enoshima jako Dračí ostrov

15. března 2014 v 12:11 | Takara |  Japonsko křížem krážem
Enoshima江の島, ostrov spojený dlouhým mostem se zbytkem Kanagawy. Proč zrovna tam?! Důvodů je několik, tak například krásná vyhlídková věž, zahrada s tulipány a kaméliemi, dračím Chrámem, dračí jeskyní, jarními slavnostmi, mořem, pláží, majákem, restauracemi, hotely, obchůdky s tradičním zbožím vyrobeným například z mušliček. Z Enoshimy je to, co by kamenem dohodil do Kamakury, kde se nachází spousta chrámů a také velká socha Budhy. Prostě ideální tip na výlet, co říkáte? :)



Fotky z našeho výletu naleznete zde: http://takara.rajce.idnes.cz/Enoshima_2014/

Konaly se jarní slavnosti, a tak jsme vyrazili, trošku jsem byla natěšená na tulipány, ale na ty si musím opravdu počkat... Letos jarní slavnosti za moc nestály, program byl chudší, postrádala jsem hráče na bubny a tradiční japonské tance, místo nich byly hojně zastoupené rádoby kapely, které hrály americké songy ze 70´80´ či 90´ let minulého století...nic pro mě...Ani nabízené zboží ve mě nevzbudilo pocit: "to musím mít". Takže změna plánu! Procházka po Enoshimě a nejprve jsme navštívili chrám na Enoshimě. Tento chrám je "zapovězený" nesezdaným párům, ale i navzdory nebezpečí v podobě žárlivé Bohyně, je chrám oblíbeným místem pro zamilované lidi. Naleznete zde místo (pro modlidby a prosby) určené pro zamilované, ale i místo, kde zakoupíte zámek, který připevníte na "Vyhlídce pro zamilované", zde uzamknete svou lásku navždy...




Video z okolí Enoshimy, opět omluvte kvalitu, natáčím na fotoaparát a do toho foukal vítr, tak snad bude ke koukání...dělala jsem, co jsem mohla: http://youtu.be/ng01lFv_O8E

Na Enoshimě žila krásná princezna, která všechny své nápadníky odmítala. V těch dobách Enoshimu pustošil krutý drak. Lidé se ho snažili zbavit, ale nakonec to byla právě princezna, která se uvolila, že zachrání Enoshimu tím, že se za draka provdá. Postavila Draka před hotovou věc...já nebo ničení Enoshimy. Zjevně to byla velmi, velmi krásná princezna, že se ji Drakovi ani sežrat nechtělo. Tím řádění draka ustalo a z Draka ničitele se stal symbol místního ostrova no a všichni spolu žili šťastně až do smrti, jak už to tak bývá...To by bylo hodně ve zkratce k legendě o Drakovi z Enoshimy.

Omrkli jsme i místní "omamori", což jsou ochrané talismany: pro štěstí, pro zdraví (různé části těla), jako ochrana v dopravě, ochrana milovaných, ochrana pro děti, pro úspěch v práci či ve škole. Omamori se přivazují na kabelku. V případě domovních omamori se lepí na stěnu v domě na vyhrazeném místě a samolepky "omamori" pro dopravu se lepí na kola a v autech. Pravidlo o omamori je jedno a důležité: Na jeden rok pouze jeden omamori pro jednu osobu. Jakmile rok uplyne, měl by se talisman vrátit do chrámu, protože když se nevrátí začne uvolňovat neštěstí, které po celý rok chytal, na majitele nevráceného talismanu. Proto pozor na to...Ale talisman můžete dostat jako dar od blízkého člověka, a pak se může stát, že těch talismanů budete mít více, ale pokud nakupujete pouze pro sebe, pak se kupuje jen jeden. Pokud pro druhé, pak je množství neomezené, ale opět měli byste věnovat pouze jeden omamori na osobu. V tomto dělají cizinci chybu, máme tendence chtít ochránit vše a pokud možno ve stejný čas. :) :) :) :) :)

Minuli jsme místo, kde se připevňují zámky se jmény partnerů, které se zacvaknou a klíče se schovají či zahodí do moře, aby láska vydržela "na věky". Některé páry tyto zámky připevňují i mimo vyhrazenou zónu pro "zamilované zámky", ale vždy se jedná o místa s krásnou vyhlídkou. Romantika je krásná věc!

Pokud vás zajímá, jak se vám bude dařit na poli partnerském, pak je tu lehká pomoc..tzv. omikuji...Omikuji je oblíbená na 30.12. kdy si studenti rádi čtou "předpovědi" za uplynulý rok, jak se podle předpovědi měli mít a vlastně neměli...a pak samozřejmě na Nový Rok už jsou v oběhu "předpovědi na aktuální rok" Jsou 3 základní typy (celkem je jich 7, ale v chrámech používají většinou tyto 3, zjevně za účelem zvýšení počtu lidí s "velkým štěstí", ale lidé si domů berou pouze "velké štěstí" (daikichi), vše co znamená "malé/střední štěstí" (kichi), či neštěstí (kyou) lidé prostě poskládají do pruhu a uvážou na místě určené pro nechtěné omikuji. Když už být šťastný, tak ve velkém ne? To dá rozum! :) :) :) :) :) Velké štěstí se nosí domů a doufá se, že se věštba vyplní. V případě Enoshimských věšteb "pro zamilované" se jedná o karty s věštbou, které se nikde nenechávají...prostě ber, a tak to bude...pro mě to bylo je střední štěstí...ale co ke spokojenosti stačí i kousíček štěstí a pak kopec tolerance a trpělivosti, pak partnerský život stojí za to...není to jen o štěstí...



Po chrámu jsme vyrazili na pláž a kolem pláže jsou rozmístěné cedule s Varováním o přítomnosti Jestřábů. Pokud se ve vaší blízkosti nachází jeden jestřáb, pak věřte že není jen jeden. Jestřábi poletují vysoko ve vzduchu a z výšky sledují každý mih potencionálního jídla, či plastikového sáčku. Protože setkání jestřábího druhu jsem pocítila na vlastní kůži loni, tak už si dávám opravdu velký pozor. Tehdy jsem si povídala s D. a držela jsem v ruce pizzu, když tu najednou jsem ucítila prudký náraz do ruky a pizza byla v čudu...jen jsem zaregistrovala jestřába, který se z pochopitelných důvodů nezdržel...Byla to rychlá akce bez ztrát na životech...ani nepoděkoval...



Někteří lidé Jestřáby krmí, a pak si uživají podívanou na to jak se Jestřáby z celého okolí střemhlav vrhají k zemi ve snaze urvat alespoň sousto. Kam se hrabe horor Ptáci či Vrána na tuhle podívanou. Někdy se stane, že Jestřáb vezme i foťák či kameru, takže při pořizování snímků a videa jsem si dávala sakra bacha, aby mi od foťáku nebylo ulehčeno...Jestřáb kameraman či fotograf, to už tady bylo, takže netřeba pro velký úspěch opakovat. Video z akce zde: http://youtu.be/OOpT4rRTCeI

Pozorovali jsme plachetnice a surfaře na moři a musím přiznat, že se už těším na léto. Opravdu mám pocit, že ten přechod mezi zimou a jarem je můj nejneoblíbenější čas, protože stále toho ještě tolik nekvete (když nepočítám ume, sakury a začínající narcisy, krokusy apod. Země je pořád chladná, vítr studený a je to čas, kdy od domu k domu chodí chřipka (už jsou nahlášeny dva typy A, B). Minulý týden jsem odpadla s teplotami 39.2 a dnes během výletu se udělalo špatně D. a po návratu domů už jen kontatování, že máme chřipku stále doma...D. je zatím na 38.7, ale to půjde výš...tomu věřím...


Video pořízené na pláži, kousek od vlakového nádraží: http://youtu.be/8fZbGe581Wg

Na závěr výletu jsem se zastavila v krámku se soškami, kde jsem koupila Darumu. Daruma je tradiční "snová soška", které se rozepíšu v příštím článku. Co to je, proč to je a jak to použít, stručně a lidovým jazykem, jak už je u mě zvykem. Letos jsem na Enoshimu mnohokrát nezavítala, takže vás nechám pokochat fotkami z Enoshimy z předešlých let. Zde jsou odkazy na alba: http://takara.rajce.idnes.cz/Enoshima_2012/

Enoshima je jedno z nejkrásnějších míst v Kanagawě, kam doporučuju udělat si výlet. Každý si na Enoshimě najde něco, proč stojí za to Enoshimu navštívit a vyplatí se návštěvy opakované. Pro mě je Enoshima prvním místem, které jsem v Japonsku navštívila, bez přítomnosti tehdy mého přítele. Na výlet jsem se vydala sama, bez znalosti vlaků, bez znalosti Japonštiny...přiznávám, že jsem měla pěkně nahnáno a představy, jak příteli volám: " Hele nevím, kde jsem je tu strom, strom, pláž, obchod...můžeš pro mě přijet?" Ta představa se mi dost nelíbila, ale navzdory mým obavám jsem vlaky nespletla, vystoupila jsem tam kde jsem měla, užila jsem si krásný den na Enoshimě, stihla jsem se vykoupat v moři...a mimojiné spálit tak, že jsem vypadala jako rajče...následující dny byly dosti bolestivé...Ale navzdory spálení jsem se šťastně vrátila "domů" a mohla jsem říct, že jsem si to náramně užila...až jsem byla rudá jako vlajka sovětského svazu (jen to kaldivo a srp byste na mě hledali marně...)


Pro mě je Enoshima prostě zamilované místo, pro zamilované lidi, kde se můžete i zamilovat...při troše štěstí...Takara

Vaříme: Karaage から揚げ

15. března 2014 v 11:51 | Takara |  Z japonské kuchyně
Následující měsíce v mém životě budou ve znamení sebezdokonalování a protože mi vaření nic moc neříká...ne v tom smyslu, že bych měla z vaření požitek a trávila v kuchyni radostný čas (to tak možná při pečení cukroví, jinak moc ne)...jednoduché recepty zvládnu, ale své matce a matce mojí matky (mé bábi) se prostě nevyrovnám a to vůbec nezmiňuji moji prababičku, která byla vyhlášená kuchařka, že jí vyhledávali lidé z okolí, aby jim vařila na svatby a pekla dorty...jak se zdá, s každou následující generací se kuchařský um z naší rodiny postupně vytrácí...výhledově očekávám, že moje vnoučata či pravnoučata budou schopna připalovat čaj...To je ke kuchařské degeneraci mého "rodu" asi vše.

Zvládám českou kuchyni, ale bohužel ne s ovacemi mého manžela, který chválí pouze kuřecí vývar a bramborový salát, které jsou lepší, než jejich japonské verze, no aspoň něco. A guláš byl celkem ucházející, podle slov mého manžela, přestože odmítal ke guláši brambory jako přílohu a držel se svého zvyku "jídlo bez nudlí a bez rýže, existovat prostě nemůže" takže to jedl s rýží (a já jen skřípala zuby a v duchu nadávala jako špaček). Úplnou katastrofou byl rýžový nákyp jako večeře, protože Japonci sladká hlavní jídla nemají a už vůbec ne večeře (takže na buchtičky se šodó můžu rovnou zapomenout), to se manžel vztekal jako beruška se slovy, že sladké jídlo jako večeře je prostě tragédie...no člověk se v manželství učí rychle...To by bylo k úspěchům a neúspěchům České kuchyně. Jak to vypadá s mým talentem nebo spíše netalentem v naší česko-japonské kuchyni díru do světa neudělám a žaludek mého manžela už je natolik ustálený v japonské kuchyni, že novinkách v naší kuchyni prostě odolává, rozhodně je nevítá s nadšením a a ani po novinkách netouží...znáte to, starého psa novým kouskům nenaučíš...obrazně řečeno.

Moje sebezdokonalování začíná v kuchařské oblasti a konkrétně v japonské kuchyni. Japonská kuchyně není náročná, většina jídle je o krájení, sekání a smažení. A co se příloh týče, je to jednoduché: nudle či rýže.

Karaage から揚げ

Můj nebo bych měla spíše říct náš společný počin v letošním roce jsou právě Karaage. O co jde? Prakticky řečeno jde o smažené obalované kuřecí kousky servírované se salátem. V první řadě musím říct, že nesmažíme doma na pánvičce, ale v přístroji, který nepotřebuje olej a v podstatě jde spíše o pečení než o smažení.


Nachystala jsem si: kuřecí prsa, jedno vejce, mouka (nebo speciální mouka na Karaage), sójovka, saké (zbylo od Nového Roku se zlatými kousky). Nejlépe je připravit si velký sáček, do kterého budeme postupně přidávat přísady, můžeme použít misku, ale ta se ukázala být poměrně nepraktickou. Přístě na to jdeme se sáčkem.

1) Ale kuře jsme nakrájeli na kousky, musím říct, že Japonci nechávají kuřecí kůži a neodstraňují šlachy, což mě dost dostává, protože mi ani jedno nechutná a jsem rozmazlená z domova, protože taťka odstraňoval vše kromě masa a já to dělám stejně. Nechám to na vás, kuře nakrájíme na kousky a vložíme do misky.


2) Přidáme vejce a 3 lžičky mouky (3 lžičky mouky určené na Karaage, když ji neseženete, tak nevěšte hlavu, protože s obyčejnou moukou to půjde taky).

3) Pak dolijeme sójovku k osolení a ochucení kuřete a nakonec dolijete lžičku saké, které dodá Karaage zajímavou vůni a chuť.


4) Vše smícháme dohromady. Připravte se na to, že směs bude hodně lepkavá, proto sáček je lepší varianta než v misce. V misce se kuře a vzniklá směs míchá jen velmi obtížně. Poté necháme takto obalené kuře 30minut až hodinu uležet aby do sebe natáhlo sójovku a saké. A můžeme smažit či péct.


5) Co se smažení týče, tak smažíme do zlatova a můžeme jeden kousek rozkrojit, zda je uprostřed maso hotové. V případě pečení je to pečení při 180 stupních na 12 minut. Doporučuju po 6 minutách obrátit, jinak se vám kuře připeče a budete muset pekáč odmáčet.


6) Karaage servírujeme s bazalkou, citrónem a salátem. Snad jsem recept dostatečně vysvětlila, protože kuchařská videa nemám v plánu. Snad postačí fotodokumentace. Dobrou chuť! Takara


Odawara...hrad...obchůdky...ume

11. března 2014 v 6:49 | Takara |  Japonsko křížem krážem
Odawara, konečná Odakyu Odawara Line. Odawara, na trase Odakyu, přímo z místa, kde bydlím a odtud se krásně dojede do Hakone, což je jedno z mých nejoblíbenějších měst, protože onseny prostě miluju. Hory, onseny, relaxace, jedním slovem samozřejmě paráda! O víkendu jsem si kromě "sakura festivalu" chtěla dojít na "ume festival" Jestliže březen je měsícem sakury, pak únor je měsícem švestkových květů (ume) (jdeme na ume...pozdě...to je víc než zjevné...). Ume květy mají barvu bílou, světle růžovou a tmavě růžovou. Občas se můžete setkat s bílou ume na které je naroubovaná větev červené nebo tmavě růžové ume. Vypadá to opravdu nádherně, sama mám miniaturní ume vedle vchodových dveří, ale bohužel květy z červené větve opadaly strašně rychle a už je "jen bílá". Je samozřejmě březen a těch kvetoucích švestek ubývá...Když za ume, pak právě do Odawary, protože právě kolem Odawarského hradu byly vysázeny švetsky všech barev. Na nádvoří hradu je pár sakur, ale jinak převládají švestky. Na lavičkách, které slouží k odpočinku či obědu, si mimo vychutnání masových knedlíčků, můžete dát zmrzku se švestkovou příchutí jak jinak. A jaké to bylo tenhle víkend?



Přiznávám přišli jsme pozdě...většina ume už odkvétala a tam, kde nějaké květy byly, byly už na opadání, pouze dole v zahradě byly k vidění bílé švestkové květy. Dole to vonělo nádherně...mám ráda vůni švestek a možná více než vůni sakury...Každopádně moje oblíbené červené-růžové švestky jsou už pryč a začínají rašit první lístečky. No nic, snad to vyjde příští rok...:)




Vydali jsme se do města, za obchůdky. Kromě obchůdků s jídlem jsou v Odawaře různé krámky se zbožím pro turisty, bylo na co se dívat. Jedním z důvodů proč mám ráda Odawaru je instalovaná dekorace (balónky) v ulicích. Když jsem byka v Odawaře v dubnu/květnu byly v ulicích vidět tulipány. Letos nás přivítala záplav sakur a ve vedlejších ulicích záplava ume...Bylo rozhodně na co se dívat :)



Pouliční výzdoba na videu tady: http://youtu.be/E8aRAJEnySU

Opravdu jsme byli v Odawaře jen na skok, podívat se na kvetoucí švestky, které ale v 80% už odkvetly, takže jsme se rychle přesunuli dál, protože v Odawaře jsme byli už tolikrát, že už to nespočítám na prstech...příští víkend se chystáme na jarní festival na Enoshimu...Na Enoshimě se nachází dračí chrám, který je zasvěcen bohyni, specialitkou na Enoshimě je, že do tohoto chrámu se nedoporučuju chodit nesezdaným párům, neb Bohyně je žárlivá a mohla by je, milence chtít rozdělit...sezdáné páry no problem, ty jí zjevně žíly netrhají. Pro mě je Enoshima význačná ještě dalším mezníkem, protože to byl můj první výlet na mé první návštěvě Japonska, který jsem vykonala bez přítomnosti manžela a poprvé jsem si vyzkoušela jet vlakem v Japonsku sama. Tohle místo je unikátní ve všech směrech.
To by bylo k příštímu víkendu :) Takara

"Sakurová žranice 2014"

8. března 2014 v 12:53 | Takara |  Z japonské kuchyně
V Japonsku je zvykem vyrábět sezónní pochutiny: nálevy, zmrzliny a cukroví... To všichni vědí...prostě tajemstvím. Ale vždy mě překvapí, na kolik způsobů dokáží Japonci zpracovat jednu jedinou přísadu. Tak v případě sakury: "slaný čaj se sakurou plavoucí na dně" nebo saké ze sakur - alkohol a v něm plavou květy sakury. Vypadá to celkem pěkně, ale co se chuti týče, tak nejsem fanoušek saké a proto chuť saké mě neoslovila, za to vzhled jednoznačně. Džem či marmeláda ze sakur jsou jen dalším z produktů Japonska. Sušenky se sakurou, různé pečivo se sakurovou nápní, krekry se sušenou sakurou, moči se sušenou sakurou, sakurové chipsy, sakurové bonbóny, sakurové já nevím co...Prostě přišel březen a v březnovým symbolem je právě sakura a na tisíc způsobů. Narazila jsem dnes na jeden obchod, ve kterém byl k nalezení široký sortiment produktů ze sakury. Saifu no justu (přišla ke slovu peněženka) a zakoupila jsem od každého jeden balíček...za účelem "blogování"...no a pak sežrání samozřejmě :D

Zde přikládám fota a popis zakoupených vzorečků. Chuť bohužel nezprostředkuju...a vlastně není ani moc důležitá, protože bych chtěla přiblížit fakt, že japonské cukroví, to je lahoda už od oka.

1) Sakura senbei: tahle pochutina je malá slaná sušenka z rýžového těsta a namletou sakurou. Chuť to má jako běžné o senbei...oblíbená svačina nebo snack chcete-li japonských dětí. Chuťově normálka, ale mě se prostě líbí, když chips má nějaký tvar, vypadá to prostě pěkně :)


2) Sakura saku čokoláda (sakura saku znamená květ sakury, nebo kvetoucí sakura...dříve za dob telegramů se na telegram psalo "sakura saku" pokud student prošel zkouškami a byl přijat na školu, znamenalo to "prošel" ) Po ochutnání můžu říct, že šlo o čokoládu v růžové a žluté barvě, čokoláda na Milku nemá ( čokoláda s krávou v Japonsku nemá konkurenci) ale opět pozitivně hodnotím to jak ta čokoška vypadá.


3) sakura ame, tak tady máme co dočinění se sakurovým cukříkem. Očekávám něco nehorázně sladkého...a ano, nebyla jsem zklamaná, jedná se o ztužený cukr s příchutí sakury v růžové barvě se zajímavým tvarováním...ostatně posuďte sami...


4)Sakura saku rasuku...aneb sakurové suchary. Jedná se o suchar typu česnekových, co známe z Čech, ale tenhle suchar má uprostřed sušenou sakuru. Ano, myslíte si správně: ta sakura se jí. Sakura je ke sucharu přilepená růžovou cukrovou směsí. Suchar chutná sladce, ale stejně jako u čísla 3, stačí jednou ochutnat a už bych nemusela mít víc...Ale to, jak ten suchar vypadá s vylisovanou sakurou, to se mi líbí. Mám pocit, že většina jídel v Japonsku se mi na pohled líbí, ale chuť už je horší...


5) Poslední úlovek: sakura okoshi. Tohle má zajímavou konzistenci, která připomíná arašídovou křupku - jen z rýžového těsta. Ale tahle křupka je tvořena malými kuličkami (o přůměru 1-2mm) slepenými růžovým sakurovým cukrem k sobě. Chuť opět sladká a na mě až moc, ale v misce tahle pochutina vypadá nádherně.


Závěrem: výše zmíněné ukázky jsou jen malým zlomečkem toho, co lze najít v Japonsku, úplně jsem pominula mochi a různá želé se zatavenou sakurou uprostřed a další cukroví. Asi nejlepším místem na nákup cukroví a pochutin ze sakury je "nečekaně" Kyóto", kde kvete ten nejběžnější druh japonské sakury. Chystáme se tam, ale až koncem března, zatím ještě nekvete, protože se nás stále drží zima. Koncem března už bychom měli být na místě včas...Japonská jídla a pochutiny všeho druhu opravdu mají nádherné zdobení, nádherné vypracovaní a protože jsem kolem těchto pochutin celé dva roky chodila, bez toho abych ochutnala i třeba jen kousíček, tak jsem se rozhodla udělat výjimku a začít trošku více objevovat. Po ochutnání můžu s klidným svědomím říct, že "žranice" se nekoná a "užírat" ze zásob sakurových pochutin se bude jen velmi, velmi pozvolna...Takara

Slavnosti Kawazu Zakury 2014

8. března 2014 v 12:13 | Takara |  Místní zajímavosti
Jednou ze zajímavých ani ne tradic, ale spíše kulturní zvyklosti je japonské sepjetí s přírodou. V zimě jsou to tsubaki, na jaře ume a sakury, v létě ajisaje a na podzim červené listí. Každá změna v přírodě a hlavně na tom, co zrovna kvete je důvodem k zastavení a focení jako o život. A nebo je čas na piknik. Jako v případě sakur.



Kvetoucí sakury mají své kouzlo a květ sakury můžete spatřit na mnoha místech v Japonsku jako dekoraci. Sakura k Japonsku neodmyslitelně patří. Každý rok se v Japonsku dělají předpovědi, kdy sakury vykvetou a na mapě Japonska vám vyznačí i oblasti, kde právě sakura kvete (to samé se děje na podzim s červeným listím). Japonci díky relacím a sakurovém zpravodajství vědí, kdy a kde je třeba být. Sakura kvete v březnu, ale sakura jako taková má řadu odrůd a díky tomu některé kvetou už koncem února a jiné až v polovině března. Odrůdy se liší od sebe i barevností od sněhobílé až po tmavě růžovou. Mezi růžové odrůdy patří kanzakura, která kvete také mezi prvními, ale narozdíl od kawazuzakury čas mezi kvetením a rašením zelených lístků je kratší. Mojí oblíbenou odrůdou je drůhá zmíněná kawazuzakura. Květy má v typicky sakurovském tvaru a barevnost je od světle růžové po tmavě růžovou říká se jí "kawazuzakura" a tu mám nejradši.



Kawazuzakura je růžová sakura, která kvete mezi prvními. Hojně zastoupená v Hakone a Odawaře. I to je příhodné, protože to k ní nemáme daleko cca 20minut. Moje nejoblíbenější místo je Shin Matsuda. Kromě Kawazuzakury se zde nálézá levandule (ne na jaře) a žlutá kytka, která mi připomíná trošku petrklíč, ale petrklíč to určitě není. Nejsem botanik, takže mou neznalost určitě omluvíte. Kromě Kawazuzakury je Shin Matsuda oblíbená i pro tradiční ruční výrobky, sladkosti a krámky s různými dekorativními předměty. Když jsem přijela do Japonska porpvé měla jsem tendenci nakupovat vše, bez ohledu na to, zda to mám kam dát, či ne...Za dva roky, co tu jsem už jsem se trošku posunula...nadšení je stejné, ale dřív než něco koupím se rozmyslím, kam to vůbec dám a jakmile zjistím, že nevím, tak to nekupuju... Na mě je tohle velký posun...tomu věřte. Loni jsem dostala darem origami krabičku složenou z dvaceti origami papírů, mazec...i letos jsem byla obdarovaná, i když jsem se bránila, že jsem "skoro místní", tak jsem dostala přívěšek na klíče panenku Kokeši...Tohle je podruhé na tom samém místě, i když v jiném obchodě...:) A kromě obchodů tu najdete dětskou výstavu origami a je docela mazec, co japonské děti dokážou vytvořit a také je tu k vidění výstava panenek. Právě v čase Hinamatsuri stojí za to se do Shin Matsuda podívat. Ale to není vše!



Z Shin Matsuda při jasné obloze uvidíte Mt. Fuji a okolní horská panoramata stojí opravdu zato. Zasněžené vrcholky se s příchodem jara pomalu mění na zelené a v kombinaci s modrým nebem se jedná o nádherné kontrasty barev. Pak už jen stačí si donést s sebou plachtu nebo deku a udělat si piknik pod rozkvetlými sakurami, což mají Japonci ve velké oblibě, naneštěstí na piknik není Shin Matsuda dělaná, takže lidé sedí a jedí, kde se dá. Člověk nemůže mít všechno...Takara





a videa na youtube, omlouvám se, obraz je roztřesený, ale upravit to nejde, protože pak se kvalita videa zhorší ještě víc, bohužel :( :(: