5. května Koinobori aneb Den Dětí v Japonsku

5. května 2014 v 8:53 | Takara |  Kalendář
Den Dětí v Japonsku, tak je to pravda, jen tak na půl. Je to den dětí, ale mužského pohlaví Tango no Sekku. Stejně tak, jako Hinamatsuri http://zestinusakur.blog.cz/1403/hina-matsuri, je Den Dětí pro dívky a chlapci jsou pouze hosty dívek, tak tento den 5. května, je dnem chlapců-malých samurajů. Ve školkách a školách se vyrábějí kapříci na špejli zvaní koinobori a podle legendy: kapr je silný duchem a umí skákat proti proudu a jeden skákal tak dlouho, a tak vysoko, až se z něj stal drak (legenda upravená a zkrácená a hodně závisí na tom, kdo ji vypráví, ale v kostce se stalo toto). Pro nás je důležíté vědět, že koinobori je kapr plující ve vzduch, který se stane drakem. Význam draka v Japonské mythologii je poměrně známý, takže není třeba dodávat více (drak je symbolem majestátu, moudrosti, statečnosti, síly na duchu i na těle, samozřejmě existují i legendy o zbabělých dracích apod. ale pokud je někde drak jako symbol, je to drak, kterého jsem popsala výše). No a v 100yen shopu jsou vyprodány veškeré papírové přilby pro malé samuraje, protože tohle je den, kdy se ve školkách opráší legendy o samurajích o Momotarovi apod.


Slavnosti kolem dětského dne jsou typické tím, že lidi se shromáždí (Japonci zbožňují shromažďování, ať už na ulici sousedská drbárna a nebo na matsuri-slavnostech všeho druhu) na zajímavém místě, kde jedí, pijí a poslouchají hudbu. Ta zajímavá místa jsou různá a my jsme se vydali k řece Sagamihara v Aikawě, přes kterou jsou natažené lana se spoustou koinobori. Kapr je vyroben za pomoci obruče a pruhu látky ve tvaru válce, ale bez podstav. Je to taková roura zakončená na jedné straně obručí, což je kaprův ústní otvor. (zkrátka: ústa kruhová a tělo válcové, které krásně vlaje ve větru, když zafouká) Nebudu popisovat dvouhodinou trasu na kole, protože jsem chcíplá a terén byl cesta/necesta, takže jsem nadávala jako špaček, že tam ještě nejsem. Ale jakmile jsme byli na místě, tak ze mě únava a bolest zadních partií, které zjistily, že i tam jsou nějaké pozůstatky svalů, jsem zapomněla. Zde je jedno z videí z místa: http://youtu.be/9lSdeC9QgN0 , a když jsme se vrátili domů, tak jsme se na internetu dočetli, že tam bylo dobré vzrůšo, protože se tam našla nějaká stará pyrotechnika...ale to už jsme tam nebyli...my jsme z těch, kteří o každé "vzrůšo" přijdou...(pokus o vtip...)



Přes řeku bylo nataženo 5 lan s kapry v různých barvách od černé (ta symbolizuje otce), přes červené (ta symbolizuje matku) po modré, zelené, fialové, které symbolizují narozené syny. Zde je další video ze Sagami River http://youtu.be/1myyNpskWGM Koinobori (koi znamená kapr nobori stoupat) se zavěšuje s přáním rodiny, aby všichni mužští potomci byli silní a schopní a v budoucnu i úspěšný. Dříve se koinobori zavěšoval na bambusovou hůl a z počtu kaprů bylo poznat, kolik mají v rodině synů...dnes už se na tradici příliš nehledí a kapři jsou vyvěšováni i pro dívky v růžových, oranžových a žlutých barvách. Počet kaprů je závislý na počtech synů v rodině nebo na počtu dětí v rodině, ale někde prostě vyvěsí jen 3 kapry (černý, červený a modrý, seřazení podle velikosti od shora). Vyvěšují se na zahradách, balkónech, v květináčích mini koinobori, pouze rodiny, které nemají děti nebo rodiny, které dbají na tradici a mají jen dcery, takové rodiny koinobori nevyvěšují. Nejvíce koinobori naleznete na školních hřištích (ale ne všude).



A když slavnosti, tak bych neměla zapomenout na jídlo: jakitori (kuřecí a i jiné maso na špejli opékané nad ohněm, či na grilu), takojaki (koule obsahující základní složku chobotnici), opékaná kukuřice, dango, jablka namáčené do sirupu, který ztuhne a jablko je jako lízátko, banány v čokoládě, okonomiyaki je něco při velké představivosti jako omeleta se zelím a spoustou dalších věcí (chobotnice, ebi, nudle apod. záleží na tom, kde v Japonsku si to dáte, který druh), tenhle druh v Aikawě byl hranatý (většinou je tvar kruhový) a nahoře na to dali smažené vejce jako bonus (mňam). Také zde můžete najít stánek s kakigori, což je ledová tříšť politá ovocným sirupem (jahoda, pomeranč, meloun apod.) A dále stánek s mochi a jinými pamlsky.




Tradičním pamlskem na den dětí jsou různé druhy mochi, ale nejčastěji to je Kashiwa mochi, což je mochi naplněné Ankem (nebo cubuan pastou, od Anka se liší pouze menším stupněm rozmixovanosti), které je zabalené v dubovém listu, který se nejí!!!(pozor na to, v Japonsku najdete také sakura mochi zabalené v listu naloženém ve slaném nálevu, a tento list se jí) a koláčky Chimaki (o těch jsem pouze slyšela, ale ještě jsem je nejedla).


Jsou zde i zábavné stánky: vyrob si sám, vylov míček, ulov si zlatou rybku či malou vodní želvu, a také různé míčové hry: hod na cíl, pinball, košíková, takže je bohatě postaráno o to, aby se nejmenší příliš nenudili. Kromě stánků s jídlem a zábavou, je na matsuri (slavnostech) připravený program pro pobavení: místní sbor, mažoretky, hiphopdance apod. Je to příležitost pro školy v okolí ukázat, jak talentované mají žáčky, což školy vítají, žáčci asi už méně, protože to pro ně znamená cvičení a trénování navíc.


Poslední týden v dubnu se v japonských domech vystavuje samurajská zbroj (ama), tak jako se v březnu vystavovaly panenky při Hinamatsuri. Výstava figurek samurajů či jen samurajské zbroje je shodná s Hinamatsuri a opět existuje řada pravidel, jak to vystavovat a co vystavovat. Sady figurek a doplňků jsou drahé, ale naštěstí se kupují jen jednou za život. Problém je, pokud máte dva syny, pak každý z nich musí mít svoji vlastní sadu. Zbroje prodávané v obchodních centrech, či specializovaných obchodech jsou replikami a zmenšenými kopiemi slavných rodů samurajů.
Ve školkách se vyrábí na různý způsob z papírů. Nebo u miminek se obtisknou nožičky, které mají tvar kapříků, ty se vystřihnou a přilepí na špejli. V květnu se školky zahalí do atmosféry kolem koinobori, samurajů a různých legend. Zde je píseň s karaoke z youtube, kdy já nejsem autorem, ale toto video je nejpovedenější. Tato píseň se nejčastěji v Japonsku zpívá: https://www.youtube.com/watch?v=R1iCBk60h2w&list=WLkm4pKnNeJkli2S7ijBJ6Ow a moje bývalá školka nebyla vyjímkou.



 


Komentáře

1 Kira Kira | E-mail | 6. května 2014 v 1:02 | Reagovat

Hezké atmosferické fotky (a moc ti na nich sluší mimochodem) :) Mě vždycky mrzelo, že něco takového není i u nás. Možná je to jen můj subjektivní pocit, ale zdá se mi, že v ČR už upadává i těch pár tradic co tu máme.

S jídlem bych byla ve svém živlu. Jen to číst mi udělalo chutě :D  Možná až na tu chobotnici, nikdy jsem jí neměla, ale asi ani nechci. Jen jsem slyšela něco o tom, že je to prý dost gumové a zvláštní. Ty už jsi ji někdy ochutnala?

Moc se mi líbí ty samurajské zbroje ale částka je za to teda nemalá. A co se týče "nemluvení o špatných věcech" tak to tě naprosto chápu. Jak říkáš, spousta trapných situací a myslím si, že třeba i špatných vzpomínek a přitom se člověk musí tvářit jakože nic (nebo jsem to tak alespoň pochopila). Jiný kraj, jiný mrav, s tím člověk nic nenadělá no.

2 stuprum stuprum | Web | 7. května 2014 v 8:07 | Reagovat

Kapři kam se podíváš, kapříci silní na duchu. :)

3 Takara Takara | Web | 7. května 2014 v 16:22 | Reagovat

[1]: Je pravda, že mladí už se o tradice moc nezajímají, ale je to dané generací, s každou další generací se na tradice víc a víc zapomíná...je to dané i tím, že většina českých tradic je spojená s křesťanstvím a díky komunismu naše zemička patří spíše k ateistickým zemím (alespoň to říkají procenta). Měla jsem ještě v Čechách chobotnicové nebo sepiové kroužky, ve Francii ústřice a v Japonsku kraba a krevety a musím říct, že kromě kraba mi nic z toho nejede...krevety mi víc než maso připomínají hmyzáky a sépie či chobotnice jsou na mě trošku žužu...Ústřici jsem snědla jen z poloviny, při pokusu o dojezení druhé půlky jsem to nevydržela (protože jsem se to snažila rozkousat) a vrhla jsem přes zeď v Sao Paulu...never more... Zjevně nejsem ten typ na seafood...

V podstatě máš pravdu...za tradičním japonským úsměvem se skrývá paleta nálad a pocitů. Úsměv je žádnoucí a Japonsko je opravdu zemí úsměvů, které jsou sice falešné, ale když nic jiného, tak člověk z Čech ocení to, že se někdo vůbec snaží usmát...v Čechách ve službách něco nevídáného (většina úředníků/prodavaček/obsluhy je spíše otrávená a nezdráhají se dát najevo, že je zákazník obtěžuje) v Japonsku platí náš zákazník náš bůh a pro potřebu zákazníka dokáží udělat šílené věci...To, že se o špatných věcech nemluví je prostě fakt, mluví se většinou jen o neutrálních či dobrých věcech...Je to vidět ve zprávách, kdy se špatným tématům věnuje minimum času...byl velký rozdíl v tom, co ukazovala TV po povodních v Česku a co TV po tsunami v Japonsku. V Česku lidé brečeli a lamentovali (což je pochopitelné...) v Japonsku brečeli o něco méně a spíše se fixovali na budoucnost, do kdy se škody podaří napravit, hleděli do budoucnosti...V tom je rozdíl...je to rozdíl v mentalitě. V Japonsku není zvykem dávat city na odiv a to je důvod, proč japonské telenovely a anime jsou emocemi prošpikované...Sama se nedávat city najevo musím naučit, protože několikrát mi bylo vyčteno, že když se zlobím nebo nesouhlasím, tak je to poznat z mé tváře...(což mi přijde přirozené, ale v Japonsku se to bere jako nežádoucí, není dobré, když ukazuješ emoce na veřejnosti) Úsměv je žádoucí a za ten schováš cokoli (závist, nenávist, vztek) Nejzářivěji se na mě smáli právě lidé, kteří mi vrazili kudlu do zad a já do poslední chvíle nevěděla, jak to je a považovala jsem je za přátele...V Čechách svini poznám hned, v Japonsku to je těší, protože všichni se usmívají a chovají velmi slušně a přátelsky. Jiný kraj, jiný mrav...

[2]: Nějak mě nenapadlo, jak jinak by mohli být kapři silní...hádám, že slabší jedinci končí v ČR a SR na talíři o Vánocích :-x  :-D

4 Takara Takara | Web | 7. května 2014 v 16:26 | Reagovat

[3]: omlouvám se za vypadaná písmenka, že už půlnoc a tak jsem se dopustila kotle chyb v interpunkci a tak... :-(

5 Kira Kira | E-mail | 11. května 2014 v 0:58 | Reagovat

[3]: No, tak to já na seafood taky moc nejsem a jakmile je něco žužu,tak to jde uplně mimo mě :D
S tím nedáváním najevo citů ti opravdu nezávidím, já osobně bych se to asi nenaučila. Na mě je vždy okamžitě poznat jakou mám náladu a když se mi něco nelíbí tak se zkrátka málokdy dokážu přetvařovat.

6 Takara Takara | Web | 11. května 2014 v 2:49 | Reagovat

[5]: Na mě právě taky, a proto jsem často na koberečku...Ale věc je taková, že se to naučit musím...uznej: když každý kolem tebe skrývá své myšlenky a pocity neřekne nic, tak nevíš, zda to s tebou myslí dobře, zda se tebou souhlasí...prostě ti to odkývá a myslí si svoje...nadruhou stranu ty jsi odkryla svoje karty, takže všichni ví a někdo toho může i využít pro svůj vlastní prospěch...Jen hlupák by v Japonsku chodil v práci se srdcem na dlani...(srdce na dlani je fajn ve třídě pro dětičky, ale mezi kolegy ani náhodou, protože závist je to, co pohání lidi...k sebezdokonalování  v dobrém a k dělání sviňáren ve zlém) Pro své vlastní dobro se to musím naučit...jinak dopadnu špatně...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama