Srpen 2014

Zamilovaná místa: Kamikōchi

29. srpna 2014 v 5:25 | Takara |  Japonsko křížem krážem
V Kamikochi jsem byla podruhé, ztratila jsem totiž sd kartu s fotkami z první návštěvy a tak, jsem se rozhodla, že se bez těchto fotek neobejdu. Tak jsme vyrazili podruhé. Kamikochi je oblast (severní japonské Alpy), kde žije stvoření Kappa. Co je to Kappa? Legendy o Kappě jsou různé od těch, které líčí Kappu jako děsivé monstrum po ty, které vyprávějí o Kappě jen to nejlepší. Můžeme si vybrat, kterým pověstem dáme přednost.


Kappa (nazývaná někdy KawaKo dítě Řeky) může trošku nahánět hrůzu, ale v dnešní době je spíše roztomilým stvořením a tomu napomáhá mimo jiné tvorba pro děti. Kappa v "reálu" je humanoid vysoký jako dítě s želvím obličejem( jde o vodní želvu) a krunýřem. Tahle stvoření žijí jaro/léto v řekách a jezerech a nazimu se stěhují do hor. Mimojiné existují různé povídačky, že Kappa u řeky číhá na děti, a kdo si hraje příliš blízko, tak toho Kappa stáhne do vody. Pravděpodobně jde o místní folklór, kdy rodiče se snažili odradit děti od her v blízkosti řek, potoků aj. a tak jim řekli, že tam je Kappa, která je stáhne pod vodní hladinu. Tyhle zkazky ( a ještě horší pověsti) připomínají našeho českého vodníka. Akorát musíme odmyslet slušivý kabátek, stužky, hrníčky s dušičkami a vrby no "sviť měsíčku, sviť! Ať mi šije nit" taky. :)


Co naleznete v Kamikochi? Hory, jezírka, řeky a říčky, mosty, chrámy, to vše v krásném panoramatu a ještě bych mohla zmínit, že voda v řekách má vlivem nerostů obsažených v půdě světlý odstín tyrkysově modré/zelené. Je to nádherná barva, která je typická pro vodu v Kamikochi. Ale to není všechno. Pokud jsme plakali nad tím, že jsme nestihli bílé sněžné opičky v Yamanouchi, tak v Kamikochi jsme narazili na celou rodinku.


Opičky jsem nafotila a natočila, ale musím přiznat, že jsem měla štěstí. O tom, že ttam jsou jsem se dozvěděla od jedné Japonky ve středních letech, která mi anglicky sdělila, že tamhle za keřem je celá opičí rodinky, když mě viděla jak se snažím natočit opici, která vylezla vysoko do koruny stromu. Překvapená, že na mě Japonka mluví anglicky jsem jí odpověděla japonsky, to zase bylo překvapení na její straně, tak jsme se navzájem pochválily, jak jsme na tom jazykově "dobře" a byla jsem ji vděčná, protože natáčet opičí rodinku bylo dost zábavné, jen jsem zjistila, že jsem asi dost výrazná, protože trvalo jen minutu, než dalších 20 lidí přicválalo, když zjistilo, že cosi natáčím na kameru.



Nojo málem jsem zapomněla. Lidí tam kolem 9hodiny ranní bylo jak much. Mám srovnání, když jsme před dvěma lety byli v Kamikochi poprvé a to za ranního rozbřesku. Tam s námi bylo asi 20 lidí celkem. Kolem 9ráno už těch lidí bylo alespoň 100. Klid lesa a zpěv ptáků byl ten tam, protože řada lidí se v lese neumí chovat a chovají a pletou si les s nádražím či supermarketem. Ale přesto si neodpustím jeden "rasistický" poznatek: běžného uřvaného Japonce strčí do kapsy uřvaní Číňané, což jsme měli možnost vidět jak v Kamikochi, tak v Nagano chrámu, tak v hotelu v Matsumotu, ale tam mě na chodbách řvoucí Číňané o půlnoci dost štvali, ale dřív než jsme je šli spacifikovat, vylezli jiní hosté, kterým se půlnoční čínské vyřvávání na chodbách taky nelíbilo. Konec "rasistické" poznámky. Nechci škatulkovat lidi, ale opravdu platí, že některé národy jsou tišší než jiné a jiné hlasitější než jiné a proto se jistým stereotypům vyhnout nemůžu.
Lidí jako much, což znamená jen jediné, že pořizování fotek se stává věcí náročnou. Naštěstí po 2km měli lidé na výběr ze dvou cest: 1) podél řeky 2) lesem. Drtivá většina lidí si zvolila malebnou cestu podél řeky a my jsme tedy zvolili méně malebnější a mírně hikingovou trasu lesem, ale za to bez lidí. Užívali jsme si focení hor a lesa, místních rašelinišť a zpěv ptáků.


Po dalších 2 km jsme dorazili ke Kappa Mostu, podle pověsti by se zde měly zdržovat Kappy a veškerý sortiment suvenýrů z přilehlých krámků byl orientován právě na Kappu. Samozřejmě jsme viděli další tradiční jablečné suvenýry a také místní dřevořezbu (sovy, datlové, thunderbirdi, ale i krajinořezby apod.) Pouze 3km od Kappa Bashi se nalézá místní chrám no spíše chrámek, který sousedí s rašelinovým jezírkem.


Oblast Kamikochi je národním parkem, právě pro místní flóru a faunu. Místní ekosystém je speciální v mnohaohledech a proto pokyny k tomu, jak se chovat v parku jsou multijazyčné a nezkrácené. Narozdíl od pokynů pro turisty, kdy a kde staví autobus, kde si koupit jízdenku. V angličtině ti sdělí jen, že pro návrat autobusem musíš mít platnou jízdenku a popřejí ti příjemnou cestu. V tenhle moment mi bylo docela i líto človíčka, který cestoval s námi a neuměl japonsky ani kváknout. Snad se domů dostal v pořádku. Jsme v Japonsku a proto můžeme být rádi za jakoukoli snahu o aj v jakémkoli provedení. Na tomto příkladu jsem chtěla jen ukázat, že je tento ekosystém vyjímečný a chtějí ho chránit, tak si dali (zaměstnanci parku) tu práci a to, co říkají japonských turistům, sdělí i turistům z nejaponských zemí v nezkráceném znění, protože je to pro tento park důležité.


V chrámu jsem si přišli pro další moudro, které bylo zpoplatněno pouze 300yenů (běžná částka se pohybuje mezi 800-1200yeny v závislosti kolik moudra tam mnich napíše a kolik razítek natiskne a také jako famózní je ten chrám) V maličkém chrámku z toho nedělali žádnou vědu a proto byla cena nižší.



Nachodili jsme jen něco málo kolem 10km s veškerými zavazadli, což činilo naši cestu mnohem nepohodlnější, protože dáváme přednost cestování nalehko, takže bagáž necháváme na hotelu nebo v coinlocker, pokud nemusíme batohy netaháme.


Kamikochi je super na jaře, podzim a v zimě. V létě bych Kamikochi asi vynechala, ale jedná se o můj skromný názor. Do Kamikochi určitě v budoucnu zavítám, protože se jedná o jedno z mých opravdu zamilovaných míst. Takara

Zamilovaná místa: Kinchakuda

25. srpna 2014 v 3:46 | Takara |  Japonsko křížem krážem
Kinchakuda je místo v Hidaka-shi v Saitama-ken. To není zas tak daleko od nás, tuším 2hoďky vláčkem tam. Tohle místo je moje zamilované z květinového důvodu. Roste zde Higanbana. Je to "pavoučí lilie" - spider lily - Lycoris radiata z řádu liliovitých. Původem je tato jedovatá rostlina z Číny, ale v Japonsku zdomácněla pod jménem Higanbana (zápis je dvojí jak v katakaně, tak i v kanji 彼岸花) Dalším z názvů je Equinox flower květina rovnodennosti, což souvisí s dobou kvetení HIganbany, což je podzimní rovnodennost.


Higanbana mívá v Japonsku trojí barevnost: červenou, bílou, růžovou, ale existuje samozřejmě více barevností, celkem hezká je žlutá, ale v Japonsku je nejvíce zastoupená právě ta červená, která začíná kvést koncem léta, nejvíce září/říjen. Výška Higanbany je mezi 30 až 60 cm.



My jsme se za Higanbanou vydali do Saitamy pěkně vláčkem. Vyrazili jsme brzy ráno a přivítal nás celkem nával, ale do poledne mělo být hůř...ráno bylo možné ještě vyfotit místa s Higanbanami bez lidí, po poledni už to nebylo možné, protože na cestičkách byla hlava na hlavě procházka po parku se proměnila noční můru...takže jsme byli rádi, že v poledne jsme mohli vypadnout a fotky bez lidí se nám podařilo ukořistit.



Higanbany ve větším počtu naleznete právě zde, ale to neznamená, že byste nepotkali Higanbanu i jinde. Pravdou je, že se rozmnožuje cibulkami a roste prakticky kdekoli. Občas se vysazuje v blízkosti polí, ale v bezpečné vzdálenosti, aby odehnala škůdce, ale s bezpečnou vzdáleností od zemědělských plodin, protože Higanbana přesněji její cibulky jsou jedovaté.




Higanbanový park stojí za to navštívit. Kontrast červené se zelené je opravdu nádherné. Přemýšlím, že bych si ji vysázela na zahradě, nicméně zatím, jsem jen ve fázi úvah...Takara

Zamilovaná místa: Okinawa

20. srpna 2014 v 7:29 | Takara |  Japonsko křížem krážem
Udělalo se mi trošku lépe, takže jsem začala uklízet fotky z cest, a při té příležitosti jsem se rozhodla rozepsat o svých cestách za 3 roky, co jsem v Japonsku...ne, nemám v plánu psát o každém malém výletu do Chiby (sousední prefektura
s mojí "domovskou" prefekturou) vypíchnu jen ta nej a nej místa, místa, která nestačí vidět jen jednou, (některá místa
v Japonsku stačí ke spokojenosti vidět jednou, jiná ne) prostě napíšu o svých top "zamilovaných" místech. Pokud jste tato místa nenavštívili, můžete to brát jako seznam, kam by bylo fajn se podívat.


Tím máme krátký úvod za sebou a pustíme se do prvního "zamilovaného" místa. Tím místem bude: Okinawa... O Okinawě se toho napovídá hodně v souvislosti 2.světové války, kdy zoufalí Japonci nechali pochodovat místní obyvatelstvo před vojáky jako živé štíty. Dále jako výsledek 2. světové války patřila po x let Okinawa USA, což je jen další důvod proč okinawští lidé nemají Tokyo příliš v lásce. Měli pocit, že je Tokyo nechalo "ve spárech USA" Takže historie vzájemným vztahům neprospěla.

Ale ani dnes není na Okinawě klid a mír, hlavně co se týče soužití Američanů s místními, situace kolem základen a padající strojů amerického letectva, které zůstávají bez odpovědi či vysvětlení. V některých městech je situace velmi kritická, že se setkáte s mnohými zajímavými cedulemi psanými v AJ jako je třeba tato v Yomitanu:



Jako turistu vás situace kolem USA základen a vzájemných vztahů může nechat v klidu, i když výlet do Yomitanu bych spíše nedoporučovala, pokud se nechcete vyrovnávat s ošklivými pohledy, nerudným chováním, či se vůbec chcete najíst
v restauraci. V Yomitanu jsem viděla dvě velké skupiny lidí, jedna protestující proti USA a druhá byli nadšenci fotící stroje ve vzduchu. Obě skupiny byly srovnatelně velké. Nicméně v supermarketu do mě hrubě babička důchodového věku se slovy "amerikajin baka"...hlupák Američan...když jsem získala balanc, tak jsem jí odpověděla, že se velmi mýlí, že jsem Čekojin. Japonci většinou své emoce nedávají najevo, ale v jejím obličeji byla patrná změna...jakoby se trošku zastyděla... Druhou negativní zkušenost jsem měla právě z restaurace, kde jsem si objednala japonsky "shoyu rámen" a manžel si objednal po mně. Rozdíl byl v tom, že jemu jídlo donesli a mně ne...nejdřív jsem přemýšlela, že třeba nerozumněla Kanto dialetku, okinawský dialekt je totiž úplně jiný...japonské "youkoso" "vítejte" se na Okinawě mění na "mensoure"...Nechala jsem to plavat, protože jsem nechtěla dělat scény a při odchodu z restaurace jsem si všimla zmíněné cedule a bylo mi hned jasné, o co jde...Takže pokud si nechcete kazit den, doporučuju Yomitanu se vyhnout, kromě základny, pravidelných demonstrací a restaurace a supermarketu tam stejně není nic k vidění.

Shisa bájné stvoření, jsou vždy v páru a jsou to "strážní psi", kteří chrání před zlem. Jeden má otevřenou pusu má odrazit zlé duchy a ten se zavřenou pusou stráží dobré duchy v okolí. Ale taky se říká, že ten s otevřenou pusou je žena a ten se zavřenou je muž. Většina shisa se pokládá na střechy nebo vedle vchodových dveří, chrání i před draky a jejich ohni.

Kromě základen, jsou zde poměrně časté tajfuny a první čeho si po příletu všimnete je výška budov a bytelnost hrobek na Okinawě. Budovy se netyčí do výšky, v hlavním městě Naha se najde pár několikapatrových budov, ale typické mrakodrapy nečekejte. No a hroby nemají kolem sebe typické věci, které by mohli uletět, dokonce i vázy u hrobů jsou přimontované ke kamenné hrobce. Hřbitovy na Okinawě a na hlavních ostrovech Japonska nabízejí jiný pohled....


Ale to proč sem přijíždějí turisté není nic z toho, co jsem napsala výše. Důvodem, proč je Okinawa oblíbená, jsou krásné pláže, chutné jídlo, staré budovy, bohatá kultura a řemesla no a pokud rádi objevujete taje japonských dialetktů. Pro mě je to jedno top místo zvlášť na léto, jen je trošku finančně trošku náročnější.




Moře omývající břehy hlavního ostrova Okinawy je azurově modré a průzračné. Je tak čisté, že se dají krásně pozorovat ryby i z pláže. A to nemluvím o focení pod vodou. V místních vodách se to jen hemží rybičkami různých tvarů a barev. Pláže mají písek většinou bílý nebo světle žlutý. Další velké plus je, že lidí tam nebývá až tolik, pokud vyjedete hodně brzo, tak si můžete užít pláže ve dvou...Větší romantiku si moc neumím představit...




Některé části Okinawy mi nápadně připomínaly pobřeží Normandie. Ale jde samozřejmě jen o zdání. :) Další věcí, která stojí za zmínku jsou Habu, okinawští jedovatí hadi, kteří mají na svědomí řadu úmrtí na Okinawě. Na Okinawě se pořádají různé hadí show, souboje zvířat: hada a mangusty. Někdy vyhraje mangusta jindy habu, ale musím přiznat, že tyhle souboje se mi příliš nelíbí. Na boj mangusty s habu se chodí dívat rodiny s dětmi a je to prostě část kultury. Stejně jako krémy, léky, oleje vyráběné z Habu a také peněženky, nic nepřijde nazmar.






Architektura ze starých časů Okinawy stojí rozhodně za vidění. Poznat místní způsob života, uspořádání věcí v domech. Ale v některých starých osadách nabízejí víc než to. Lze se seznámit prostřednictvím místních s lokálními kuchyní či řemesly. Vyrobit shisa, což je jedno z bájných stvoření, které chrání domy na Okinawě před draky a jejich ohněm. Květinové výzdoby. Značnou část suvenýrů tvoří řezby, výrobky z mušlí apod. Pokud zamíříte do osady Ryukyu, pak se musíte připravit na fakt, že zde strávíte hodně času, hlavně se pokocháte krásnou architekturou.





Okinawa je i místem pro nové zážitky adrenalin za dobré ceny. Sama jsem si vyzkoušela parasailing, bylo to super. Čas od času je dobré splnit si nějaký ten bláznivý sen a jelikož nemám v oblibě jízdy na vodních lyžích, rychlých lodích...takže jsem se rozhodla pro parasailing. :) Byli jsme ve výšce, jako bych se koukala ze 3./4. patra paneláku.



Pro mě je Okinawa - hlavní ostrov ostrovem výjimečné kultury, zajímavých lidí, nádherných pláží a útesy na moře. Velmi zajímavá je celá historie Ryukyu souostroví a království Ryukyu. Zajímavé je i starý druh tradičního odívání jakož to i báje a pověsti ryukyu mythologie. Člověk se na Okinawě necítí jako v Japonsku. Je to tím, že majoritou na Okinawě jsou Okinawané, kteří jsou největší národnostní menšinou v Japonsku. Na Okinawě je život pomalejší, klidnější a nebýt tajfunů a situace kolem amerických základen, tak bych se tam i přestěhovala. Cítila jsem se tam jako v ráji.





Pokud se vydáte na Okinawu je dobré rozmyslet si podrobný plán, kam se chcete podívat, co se adrenalinových zážitků týče, ty si raději zarezervujte zavčasu. Je dobré promyslet harmonogram, abyste všechno stihli. Další nezbytností je zapůjčení auta. Bez auta se jen za pomoci autobusové dopravy, či vlakové dopravy daleko nedostanete. Pokud si chcete užít Okinawu naplno, rozhodně doporučuji "auto z půjčovny" není to o tolik dražší, než je autobus a dostanete se kamkoli.

Ať už se rozhodnete jít na pláž a zaplavat si s rybkami, nebo se podíváte do hradu Shuri. Či navštívíte Ryukyu osadu a vyzkoušíte si tradiční řemesla nebo zajdete do restaurace na nějakou mňamku budete mít nádherný čas. V září bych měla jet na Okinawu znovu, a tak doufám, že budeme super počasí a moc si to užijeme....Takara


Ohňostroj! 花火大会

16. srpna 2014 v 9:48 | Takara |  Kalendář
Léto je čas "o matsuri", každý víkend se někde něco pořádá a při příležitosti "O matsuri" (slavnosti/festivaly), jako zlatý hřeb večera, se všichni pokochají velkolepým ohňostrojem. Velkolepé završení "O matsuri". Každé léto stíhám většinou jen jeden ohňostroj, i když bych ráda stíhala více, ale faktem je, že na Hanabi Taikai (ohňostroji) je vždy lidí jako much. Zde platí (ostatně jako vždy, na každé akci v Japonsku), že kdo dřív přijde, ten zabere nejlepší místa. A tak není žádný div, že i když ohňostroj začíná až v 7/8 hodin večer. Lidé přijdou i třeba už v 6 ráno a položí si plachtu s jménem na louku nebo dokonce čekají od brzkých ranních hodin. A to se říká, že Japonci neradi čekají :) asi jak na co, na hanabi taikai či novou verzi "smartphone" si počkají rádi na zpožděný vlak o 3 minuty, tam už je to s čekací výdrží horší :) (v tomhle, my Češi, nemáme problém, protože generace mých rodičů zažila v dětství fronty "na banány" a asi všichni studenti závislí na chodu ČD "čekej dlouho" nějaké 3 minuty zpoždění mají u zadních partii, protože v zimě zpožděný vlak nabere zpoždění třeba 3 hodiny) Prostě kdo dřív přijde...však víte... (to se týká vystoupení dětí ve školce, kdy sraz je v 9 a akce začíná v 9.30, ale rodiče stepují před školkou od 8.00...rovněž párty, tohle mějte na paměti, pokud si zvete domů přátele Japonce, příjdou minimálně půlhodiny před začátkem akce...:) ) Chození na čas (5 min před) je doménou Japonců, kteří žijí nebo žili nějakou dobu v cizině...:)


Letos jsem vlivem okolností, kdy nevycházím moc z domu a jen spím, jak jsem unavená, nebo je mi špatně, mnoho o matsuri nenavštívila. Pár fotek z hanabi taikai mám, takže se o ně samozřejmě s radostí podělím. Pokud nestíháte hanabi taikai, tak se můžete spokojit s vlastním "ohňostrojem" na pláži. V Japonsku je velmi populární...a nejen v Japonsku samozřejmě...:)


Nejlepší ohňostroj jsem zažila loni v Tokyo, kdy byla SkyTree na dohled, ale povím vám, lidí jako mravenců, což je poznat z fotky výše, takže byl mazec dostat se do vlaku...cesta zpět byla hrozná, ale...Stálo to i za to "sardinkování" ve vlaku, i za rozražený ret. Zde je jeden příběh z černé krabičky, kde se opět seznámíte s tím, jakou mám v Japonsku smůlu na lidi a když už mám s nějakým Japoncem, co k řešení, často se ukáže, co za šílence či maniaka jsem ZASE potkala...:) Jsem vyloženě magnet na blbce, šílence a maniaky...je to smutné, ale je to tak a to do určité míry ovlivňuje můj pohled na Japonsko, který je vlivem mých zkušeností (toho co jsem dosud zažila) trošku jiný, než pohled na Japonsko očima jiných Čechů v Japonsku...jak často píšu...ani dva Češi se úplně neshodnou...:)

Vraceli jsme se z Hanabi Taikai posledním vlakem na Odakyu Line a byl značně narvaný. Poslední vlak je ve znamení nervních a unavených lidí, jak jsem měla ten den zjistit blíže. Zde nabízím jeden typ pro cizince v Japonsku...Pokud možno se vyhýbat posledním vlakům...i když ani to vás nemusí zachránit... Tak tedy z večera plného dojmů jsme se vraceli posledním vláčkem. Měli jsme to hodinu a půl cesty domů.

Stála jsem u tzv. vyhrazených sedadel pro lidi s handicapem, těhotné a seniory, držela jsem se tyče a manžel stál dál od dveří, vedle mě vpravo. Z levé strany jsem měla pána ve věku 30/40 těžko se to odhaduje no a samozřejmě kupu dalších lidí. Byli jsme na sebe nalepení jako milenci v máji. nicméně pán po mé levici mě zaujal...Tenhle pán stál nalevo ode mě, seděl si na obřím kufru, který položil do volného prostoru mezi dveřmi a vyhrazenými sedadly. Vlak byl narvaný, nicméně tento pán do mě začal strkat loktem. Víte, nejsem žádný cíťa a v narvaném vlaku není možné se nikoho nedotknout a čas od času nešťouchnout, když vlak vybere zatáčku. Tohle všechno vím, nicméně tohle bylo konstatní šťouchání po dobu 20minut, kdy jsem nabyla dojmu, že to dělá schválně...:)

Potvrzení přišlo záhy, pán po chvíli vstal, když se dveře otevřeli a přesunul se blíž ke mě. Ruku, kterou jsem se držela, jsem měla nataženou a on se po mě začal "válet" rozuměj, nedržel se pořádně a celou váhou se opíral o moji nataženou v lokti, ten tlak na loket, působil jako páka a já neměla možnost se chytit jinde druhou rukou. Vydržela jsem to 5 minut, pak jsem musela konstatovat, že pokud mu něco neřeknu, tak mi ruku zlomí...

Ozvala jsem se...a to jsem neměla dělat...to co následovalo, bylo jak ze špatného filmu. Začátek byl slibný..."Sumimasen, (promiňte) mohl byste přestat tlačit na moji ruku. Bolí to a já se nemám, kde jinde bych se chytila." Očekávala jsem: " Aha, promiňte!" Místo toho jsem se setkala s velmi vzteklým obličejem a chlápek na mě začal řvát, co si to jako dovoluju, blbá cizinka, blbá Američanka. Tohle jsem nečekala, a tak jsem mu začala vysvětlovat, že nemám, kam bych uhnula, a že když se na mě navalí plnou vahou, tak mě ta ruka opravdu bolí. Začal řvát, že jsem úplně blbá, že nic nedělal a v tu chvíli ho manžel začal uklidňovat, ať neřve, že jsem ho slušně požádala, aby se ráčil držet a neválel se po mně. Při těch slovech dal mezi mě a toho chlápka ruku, jako bariéru a chlápek začal řvát, že ho "fyzicky" napadá...Načež začal obviňovat mě, že jsem do něj celou dobu strkala...To už bylo i na mě moc, a tak jsem mu vysvětlila, že jsem si nechala líbit 20 minut šťouchání, ale lámat ruku si nenechám a je úplně jedno, jestli jsem cizinka, držet se má kde, tak ať to laskavě udělá.

Během té doby už manžel stál před tím chlápkem a já stála víc nalevo od toho chlápka, ale "trénovaným" okem jsem jen zahlédla, jak chlápek zaťal pravou ruku v pěst a už jsem věděla, co přijde...vstoupila jsem přesně do rány, kterou měl schytat můj manžel. (říkala jsem si raději, ať to schytám já, než manžel, protože kdyby manžel dostal, tak by se začal rvát a bylo by to jen horší... pocit viny, že jsem nedržel zobák) Měla jsem rozražený ret, ale jako bývalá karatistka jsem to brala sportovně...i když jsem se nezapomněla zeptat, zda mu přijde normální, mlátit lidi a vůbec mlátit ženské...(vím, tohle bylo nefér, protože jsem mu do rány vlezla...:D)

Zajímavé bylo, že do té doby, než tekla krev, tak okolní cestující neudělali nic. Do té doby, než mě praštil, tak se nikdo neozval proti urážkám, které padaly. Nikdo nechtěl být do toho zatažen. Myslím, že se ho ostatní cestující báli, protože působil hodně agresivně, vřeštěl jako pominutý a nejvíc mě upoutal ten pohled...tak zlý pohled jsem dosud neviděla, takže nebylo pochyb, že chlápek je nebezpečný...Nespouštěla jsem z něj oči, protože jsem si nebyla jistá, zda nemá v kapse kudlu, což by situaci jistě nezlepšilo... Nicméně, jakmile tu byla krev, tak po něm 3 další cestující skočili a někdo dál vědět obsluze vlaku, takže na chlápka čekali v Noboritu zaměstnanci drah a řekli mu, že si má vystoupit. Nevím, zda ho přemístili do jiného vagónu, nebo ho vyhodili úplně...ale vzhledem k tomu, že to byl poslední vlak, tak si myslím, že ho jen přemístili...Krve nebylo tolik, aby se volala policie, i když jsem měla dojem, že v případě tohohle panáčka by policie byla na místě...Nicméně kouzlo posledního vlaku a nechuť řešení hotelu, či taxi, prostě vlastní pohodlnost nás dohnala k tomu, že jsme to nechali plavat...O důvod víc, proč nejezdit posledním vlakem...člověk má nechuť řešit své věci pořádně, jak se snaží dostat domů...

Chlápek působil jako maniak nebo byl něčím sjetý, takže jsme z toho vyvázli celkem lehce, nicméně jsem přemýšlela, zda by nebylo na příště lepší držet zobák a krok... Z chlápka rovněž vypadlo, že mlátit ženské je v pořádku a jestli je to ženská nebo chlap, prý nehraje roli...aha, děkuji za vysvětlení...holt jsem rozmazlená Evropanka...A jako správný idiot jsem došla k názoru, že ne nebudu držet hubu a krok...ani náhodou...to, že jsem cizinka neznamená, že si nechám líbit všechno...určitá pokora je nutná, protože jsem přece jenom v cizí zemi, ale vocaď/pocaď a až se mi stane něco takového příště, tak ta policie tu bude, i kdybych si ji měla zavolat sama...:) Tenhle příběh skýtá mnohá poučení, nejezdit posledním vlakem, držet hubu a krok opravdu může být nebezpečné a když je krev, tak se vám pomoci od Japonců dostane...což je pozitivní...:)

To byl můj malý po "hanabi taikai" story z černé krabičky... a teď slíbené fotky. Tyhle fotky jsou z loňska, abyste pochopili, proč říkám, že to i za ten rozražený ret stálo :). Je to jeden z největších a nejkrásnějších ohňostrojů v Tokyu (podle mně), ale pravdou je, že úplně nejkrásnější jsou ohňostroje "na moři", které jsem měla zatím čest vidět jenom v TV...Snad se brzy poštěstí, i když tohle léto už to asi nedopadne...Soudě podle mého zdravotního stavu...únava/zvracení není stav, kdy se vyráží na cesty :) Natož autobusem :)





A pak se chci podělit o fotky ze svého prvního soukromého ohňostroje na pláži. Z toho jsem byla unešená a byla to opravdu romantika, když pominu některé nebezpečné skupiny, které svým chováním vzbuzovaly v okolních pyromanech obavy, zda skončí s raketkou v zadních partiích nebo ne...:) Pokud na zadních partiích zrovna sedíte je na míste strachovat se o hlavu :)


Tahle skupinka brala bezpečnost vážně a na pláž si vzala i kyblík s vodou na hašení případného požáru

Konbinace alkoholu a ohně je téměř jistá nominace na Darwinovu cenu, ale polehčující okolností by mohlo být, že jsme manipulovali s tou nejmenší pyrotechnikou, která byla k sehnání, tzn. lehčí popáleniny, žádné raketky...


Letos to s ohňostroji moc nedopadlo, když jsem se chystala na "O matsuri", tak se mi udělalo tak zle, že jsem se vrátila akorát domů a bylo vymalováno...Tímto byl vyřízen i Obon Week, kdy jsme zůstali doma, protože při každém pokusu vyjít z domu jsem byla "na umření", takže jsme letošní Obon Week strávili doma (beeeeeeeeeeeee :( ). Vsedě/vleže nicméně se blýská na lepší časy, protože jsem schopná sesmolit po delší době článek, což je dobré znamení :) A co nás čeká v příštím článku? V příštím článku se budu věnovat ve zkratce tomu, co je to Obon Week a zaměřím se na výzdobu k Obonu, když už jsem nenavštívila letos, žádný festival ani neviděla Bon Odori...Letošní léto stojí za starou bačkoru, už to tak bohužel bude. Nezbývá mi nic jiného, než se upnout k zářivým zítřkům a doufat, že příští léto si to vynahradíme... Takara

Yukata 浴衣 a Jinbei 甚平

7. srpna 2014 v 3:14 | Takara |  Místní zajímavosti
Pravděpodobně o mě víte, že jsem naprosto "fashion" nepolíbená. Neznám aktuální trendy, co frčí a co je in...Upřímně nezajímám se o módu jako takovou, přesto v tomto článku udělám vyjímku, protože léto v Japonsku je ve znamení japonského oblékání. Léto je o matsuri- slavnosti a když jdeme na slavnost, tak můžeme využít příležitost a obléct si jednu z variant určených pro léto: Yukata (ze všeho nejvíce připomíná kimono-střihem, ale jedná se o jednovrstvý bavlněný šat, který se převazuje kontrastním obi (širokým pásem s "mašlí" vepředu nebo vzadu, existuje řada typů úvazů pásu...) a druhým typem je tzv. Jinbei. Jinbei oblékají většinou děti, ale v poslední době vídám na o matsuri větší počty lidí s jinbei. Důvod je jednoduchý: Jinbei je dvojdílné bavlněné oblečení, kde je košile na zavazování s krátkými rukávy a také krátké kalhoty. Boty jsou typické "dřeváčky" používají se, jak k yukatě, tak jinbei.

barevnosti yukat jsou různé, ale protože jsme všechny mladé, platí, že bychom měly oblékat výrazné barvy s květinovými vzory, yukata úplně vpravo bych řekla, že už by se hodila více pro ženu mezi 30/40 lety. Pravidla o barevnosti jsou, ale ne vždy se striktně dodržují.

pod bílou yukatu je spodní košilku tzv. hadajuban, nebo pokud máte tělové prádlo, pokud nebudete mít ani jedno, bude vám spodní prádlo prosvítat, což není žádoucí.

Zde je vidět rozdíl mezi dámami, kdy na yukatách pro 40/50leté dámy převládají geometrické tvary, na fotce jsou tanečnice z jedné skupiny, proto mají yukaty stejné.

Yukata, je nazývaná někdy jako "letní kimono" a jedná se o typ japonského odívání v létě: k matsuri, hanabi taikai (ohňostroj), bon-odori (tance na o matsuri v době Obonu), ale i třeba v ryokanu (hotely japonského stylu), zde si zajdete do onsenu a po horké lázni si obléknete yukatu. Je jednovstrvá, bavlněná, prodyšná, což je v létě velmi důležité. Navíc v porovnání s kimonem, je o něco barevnější a výraznější, tím myslím sytě červené, žluté, zelené, bílé, černé (ano i v létě černá yukata není špatná volba) V případě bílé yukaty si musíte koupit ještě bílou košilku na zavazování pod yukatu, protože jinak vám bude prosvítat spodní prádlo (není od věci si pořídit tělové prádlo, pak košilku mít nemusíte). Yukata pro pány se liší barevností: černá, šedá, modrá, zelená a obi na převázání nemá mašli a je výrazně užší. Ale i střihem, rozdíl je v rukávech yukaty, které jsou u pánů kratší než u damských yukat. Taktéž dřevačky jsou větší/širší a barevné úvazy jsou v černé/šedé/zelené/modré barvě. Zaměnit dámskou a pánskou Yukatu je nemožné, takže není čeho se bát.

Nejčastější typy yukat, pokud pomineme ty barevné, jsou bílé a černé typy

Pánská verze yukaty je tmavá, někteří muži si pod ni oblékají i bíle tričko, ale to je spíše vyjímečné

Co se barevnosti týče platí pravidla: děti oblékají pestrobarevné a barevné motivy, mladé dívky oblékají jasné, světlé květinové vzory. Starší dámy pak oblékají tmavě modré, či jinak tmavě barevné yukaty často s geometrickými tvary, ALE opět záleží výběru každého, můžete potkat japonskou babičku v růžové yukatě s liliemi. Ne všichni berou pravidla o barevnosti yukaty (kimona) doslově a dodržují je...Je dobré pravidla znát a obléknout si to, co vám bude slušet.

Hanabi taikai 花火大会 Ohňostroje, můžeme se s nimi setkat nejvíce v létě, nejméně časté jsou na podzim a na jaře, v zimě ohňostroje bývají hlavně při moři, ale na Nový Rok (potažmo na Silvestra) se s nimi nesetkáte.
 

Jak se Yukata váže, je snadné a hlavně na youtube, existuje řada návodů. "jak na to", hlavně si musíte dávat pozor abyste yukatu (ale i jinbei či kimono) zavázali správně "levá strana přes pravou", protože obrácené šněrování " pravá přes levou" se používá pro zemřelé, pro přípravě na soushiki. Na toto si opravdu je třeba dávat pozor a cizinci v tom dělají hodně chyby.

Zde je patrný rozdíl v barevnosti a ornamentech: Japonka 20letá sytě červená yukata s květinovými vzory, vedle Japonka 30/40 výrazné obi (pás) ale jinak méně výraznější yukata s geometrickým vzorem.

Yukata v případě dam se dá doplnit různým druhem kinchaku - tašek/kabelek (ta je důležitá, protože máte kam dát takové věci, jako peněženka, pasmo na vlak, telefon apod...), botičky jsou klasické japonské geta下駄 "dřeváčky" a není úplně od věci si do vlasů vpravit ozdobnou sponku. Co se vlasů týče, tak se většinou nenosí volně, jsou stažené do drdolu, copu, či jiné kreace. Bohužel já preferuji vlasy volně, takže sponku dám, ale vlasy si nijak nezaplétám.

Tohle je yukata z jednoho ryokanu, kdy jsme ji omylem sbalili. Zde se na věk nehraje...v ryokanu jsou 2 až 3 barevnosti a záleží na každém, jaké barvě a ornamentům dává přednost, obi bylo pánské pro všechny jak pro pány, tak pro dámy v červené nebo žluté barvě.

Rozdíl dámská a panská výzbroj: dole bílý pás, je pro pány, nahoře mašle (už sešitá, takže nemusím nic vázat) jedná se o nejjednoduší typ, pás fialový, čtvrtka se vsune na břicho mezi vrstvy fialového pasu, tím se vyrovnávají nerovnosti mezi pasem a boky v případě, že váš typ je přesýpací hodiny. Růžový tenký pás, ty potřebujete zhruba dva a slouží k uchycení skladů na yukatě tam, kde je potřeba. Růžové pásky ani bílé šňůrky od "mašle" či fialového pásu obi nejsou vidět, jsou skryté fialovým pásem a nastrkané za fialovým pásem.





Hadajuban, košilka pod yukatu, zde nevyžehlená :D

Kde se dají yukaty koupit? V Japonsku na různých místech, nejlevnější yukaty s dost slušným výběrem najdete v AEONu a pak v Shimamuře (to je obchod s levným oblečením, řada cizinců nad ním ohrnuje nos, že to je oblečení druhé kategorie...souhlasím, nicméně zde nakupuju, protože při práci s dětmi se člověk snadno zaprasí a já bych si nerada ničila drahé, značkové oblečení v práci...pro mě prostě nemá smysl kupovat předražené značky made in China)

Geta japonské dřeváčky, dámské a pánské jsou nezaměnitelné, rozdíl pozná i člověk, který v Japonsku nikdy nebyl


V AEONu (to je hypermarket něco jako Albert, Tesco, Interspare, Hypernova atd.) se dají pořídit dřeváčky tzv. geta下駄 . Při výběru dřeváčků je třeba dávat si pozor na šířku dřeváčků a pak také na látkovou část "dřeváčků" pokud bude příliš volná-budou vás dřeváčky dřít, pokud bude příliš těsná-budou vás dřeváčky dřít. Látkové úvazy jsou barevné a ne vždy v barvě yukaty, takže abychom dosáhli nějakého sladění, tak si koupíme kabelku/tašku, která bude v barvě (přibližně) látkových úvazů na "dřeváčcích".


Yukata se hodí báječně na zapojení se do tradičních japonských tanců :)

Taktéž výběr sponek je široký, různé barvy, květinové tvary apod. Některé Japonky ozdoby do vlasů neladí společně s yukatou, jiné mají ozdobu ve vlasech ve stejné barvě, jako jsou ornamenty na Yukatě. Zde záleží na každé z dam, jakou variantu zvolí.

Rozdíl Yukata a Jinbei je patrný: jeden kus vs. 2kusy, dlouhý vs. krátký, bez kapes vs. s kapsami, s pásem (obi) vs. bez pásu

Vlevo A. v jinbei a vpravo D. v yukatě, opět rozdíly jsou velmi patrné, takže se nemůžete splést

Jinbei 甚平 je dvojdílný oděv, které může sloužit jako oblečení na noc, oblečení domácí i třeba na ven, na zahradu. Nicméně už jsem viděla pár lidí oblékat ho jako běžné letní oblečení a to hlavně na vesnici, protože v létě je chození v jinbei velmi přijemné. Dvojdílný bavlněný oděv se sestává z košile na zavazování s krátkými rukávy a kalhoty s krátkými nohavicemi. Jedná se o tradiční oděv (slyšela jsem, že tento oděv používali dříve čínští výrobci aut, ale slyšela jsem to od jiného cizince, takže si nejsem jistá, zda je to pravda nebo ne.)

Pánské jinbei, stejně jako u dámského, na pravé straně nalezneme kapsičku a totéž u kalhot vzadu.

Háčkovaný šef rukávu u pánské jinbei


Dámské jinbei, má na pravé straně kapsičku a vzadu na kalhotech další, což je další rozdíl oproti yukatě, která kapsy nemá

Barevnost je nejčastěji černá jako základ či růžová (ornamenty jsou v modré, bílé, růžové, či fialové barvě) pro dámy a modrá či šedá (jinbei zame je žralok obrovský a ne náhodou jinbei pro pány mají podobnou barvu a desing v barvách žraloka obrovského) pro pány. Opět u pánských rukávů je změna, na ramenech mají jakoby uháčkovaný předěl mezi hlavní částí a rukávem o šířce 1-2 cm. Jinbei se nepřevazuje pásem, jen se zaváže na šňurky a jde se. Dříve bylo jinbei záležitostí pouze mužů a mladých chlapců, ale rok od roku je tu více dam, které oblékají Jinbei na matsuri. Jinbei vede hlavně v jednoduchosti, ale také v "kawaii" roztomilosti. Jinbei pro dámy mívá různé Disney postavičky, motýlky, kytičky apod. Jednoduché oblékání, je plus a o to více Japonky, které si oblékají jinbei, si dají práci s vlasy, různé natáčení, tupírování a také make-up. Ať si oblečete Yukatu nebo Jinbei na matsuri, určitě neuděláte chybu. Takara