Září 2014

Zamilovaná místa: Ōkunoshima 大久野島 aneb ostrov králíků

22. září 2014 v 5:56 | Takara |  Japonsko křížem krážem
Naší další zastávkou bude tentokrát malý ostrov ve Vnitřním moři - Seto Naikai. Jedná se o moře mezi Kyuushuu, Shikoku, Honshuu. Na ostrov se dostanete lodičkou několika přístavů, my jsme využili přístav ve městě Tadanoumi (Hiroshima pref.) A po 30 minutách jsme dorazili na Okunoshimu nebo také UsagiJimu. Tento ostrov je v turistických průvodcích známý jako Usagi Jima ウサギ島 (usagi znamená králík a jima je jen jiné čtení znaku Shima tzn. ostrov). Stanuli jsme na ostrově, který je královstvím tisíců ušáků. kteří celý ostrov kolonizovali. Proto pamlsky z tašek ven a můžeme vyrazit na cestu.


Ve 2. světové válce sloužila Okushima k výzkumu, vývoji a produkci chemických zbraní (bojové plyny aj.) a za tímto účelem byli na ostrov Okunoshima dovezeni králíci. Proč zrovna králící? Jsou to zvířata, která jsou extrémně citlivá na pachy a chemikálie. Králičí čich je velmi jemný a králíci jsou velmi citliví na různá podráždění. Proto byli právě králíci používáni na testování. Neveselý smysl bytí.




Po druhé světové válce, byl další výzkum už dál nepotřebný a laboratoře uzavřeny. Zbývalo vyřešit, co se zbývajícími ušáky a tak laboratorní králíci byli vypuštěni na ostrov, kde se vesele množí. V dnešní době se na ostrově nacházejí pozůstatky vojenských budov, muzea, králíky spáslá tráva (králíci fungují jako živé sekačky velmi dobře) vysoké palmy a hotel. Ostrov je turistickou atrakcí, kdy se na ostrov dopravíte loďkou a v batohu si nesete mrkve a jiné pochutiny pro králíky. Samozřejmě pokud se vám nechce nic nosit, pak jídlo pro králíky (granule) zakoupíte v hotelu vedle obchodu se suvenýry.




Králíci na ostrově jsou jen tak přítulní a jen po tu dobu, kdy máte jídlo. Jakmile dosvačí, pak od vás rychle zmizí. Jsou totiž polodivocí. Při dobývání jídla, jsou schopní člověku vyskočit na rameno, nebo se usadí člověku v klínu (většinou víc, než jeden). Jeden Japonec (pravidelný návštěvník ostrova, který vždy v zimě nosí králíkům mrkvičku) říkal, že nechal batoh otevřený a krmil králíky, a když když odcházel, tak odcházel s králíkem v batohu. Brát takového králíka domů nemá smysl, neochočí se a chlápek to zjistil naštěstí brzy, protože králík začal kousat a škrábat v batohu. Na ostrově jsou i tabule
s oznámením, že nesmíme králíky zvedat a brát do náruče. Důvodů je celá řada 1) králíci se vyděsí 2) když se králík děsí, tak kope a hrabě a králičí drápy neradno podceňovat 3) tito králíci žijí volně v přírodě a i králíci mají své nemoci, roztoče apod. Já jsem si všimla, že několik z nich má na těle boule (něco jako abces nebo nádory) tito králíci nejsou ošetřovaní nejsou očkování, prostě jsou to králíci z volné přírody, kteří jsou krmeni (Kdyby nebyli krmení, patrně by na ostrově nevydrželi, rozhodně ne v takovém počtu, protože by neměli co jíst.) Na klíně vám zůstanou jen dokud baští, jakmile je po jídle, tak chvilku čekají, jestli máte ještě nějakou sváču, a pokud ne pak rychle zmizí. Někteří vás nechají pohladit si je, i když odpočívají, ale většina žije podle zásady, že zadarmo ani kuře nehrabe...




Králíky zbožňuji, dávám jim přednost před kočkami a psy. Ze psů mám hrůzu (když jsem byla malá, tak mě jeden málem sežral, jak se snažil uloupit tatranku, kterou jsem držela v ruce. Největší respekt mám z jezevčíků, ty vůbec nemusím, protože většinou hrozně štěkají a vypadají agresivně...kočky jsou hezké, ale doma bych je mít nechtěla...




Králík je nejlepší volba, je to chytré zvíře a dá se naučit spoustě věcí (ne každý a zvláště zverimexoví králíci bývají vyplašení a obtížně se ochočují, takže když už králíčka, tak od chovatele je ta nejlepší volba) Náš rodinný králík číslo 2 Čert, který se dožil 10 let a dostala ho až rakovina, chodil kontrolovat, co máme k obědu, bufetil cukr z cukřenky (matce jsme to řekly, až když si vypila svoje kafe, řekla že jsme slepice) když rachotily klíče v zámku, tak už čekal a kontroloval, kdo to přišel a co nese. Naučil se otvírat si vlastní klec a pouštěl se sám ven. Ze všech králíčků, které jsme měli, byl Čert ten nejchytřejší.


Náš první králík domácí byl Muf a ten byl generálem, neustále bojoval s tátou tzn. chodil mu sedět na jeho židli, vykonával toaletu před tátovou skříní (jen a pouze před tátovou skříni, zde vidíte, že králíci jsou chytrá zvířata a dají se naučit chodit na záchod na jedno místo) Táta ho moc nemusel, protože mu chodil kolonizovat i jeho pracovnu, baštil mu tam dokumenty, kabely apod. Tenhle králík byl chytrý i přes jídlo: sestře prožral díru do mikrotenového sáčku, do kterého si uložila svačinu, chleba se sýrem a jablko. Než sestra přišla, jablko bylo do půlky ožrané. Miloval pochutiny jako ananas, mango ale baštil i čokoládu. Problém byl, že čokoláda není pro králíky vůbec vhodná...vůbec...Ač jsme ji dávali na stůl balili do sáčků, tak jsme byli bez šance, protože králíci mají tak dobrý čich, že ji stejně našel a sežral...tahle vášeň a šikovnost se mu stala osudná, protože když přišla babička na návštěvu a nechala válet bonboniéru - jen tak na stole - s čokoládovými bonbóny plněnými rumem. Snědl necelou půlku, ale králičí trávení je uzpůsobeno pro zelenou stravu, seno a granule. Rum mezi položkami vhodnými ke konzumaci bohužel nebyl. Ten rumový bonbón ho zabil...byl to náš první králíček a tohle byla velká rána...


Dále už jsem žila sama, když jsem se odstěhovala od našich, tak jsem s sebou vzala svého zrzavého blbouna. Uprosila jsem rodiče, ještě když jsem bydlela u našich, abych mohla mít svého vlastního králíka. Tentokrát se rozhodli vyřešit to rychle a koupili ho v petshopu. Problém u petshopu je zásadní: prodejci ve snaze prodat, prodávají králičí miminka dřív, než je to vhodné. Chovatelé jsou v tomto ohledu striktní a nechávají králičí miminka s mámou, tak dlouho, dokud je potřeba.
V petshopu jsou prodávána často nedorostlá miminka, protože jsou roztomilá a snáze se prodávají, no a tak jsem měla jedno doma. Užila jsem si hodně legrace: tenhle králík skákal (nebo spíš padal z výšek), vždy vylezl do výšky, a pak nevěděl, jak dolů, blbnul mi na stole a skočil do hrnku s horkým čajem (au...), vyválel se v barvičkách na okna, které jsem sušila na poličce a poťapal mi koberec. Tohle bylo někdy i vtipné, ale byl i dost agresivní. Kousal na potkání všechny, kromě mě. Když mu sestra uklízela místo mě, protože jsem byla na lyžáku, tak jsem po návratu našla u Zrzouna ožraný smeták. Štětiny jsem nenašla, takže je asi i sežral, ale věc se měla tak, že mu sestra zkoušela uklidit a smeták upustila do dřevěného domečku a při každém pokusu o vylovení smetáku z domečku na ni Zrzoun útočil. Tak to vzdala a počkala, až se vrátím no a Zrzoun si vesele svačil smeták, dívím se, že to ve zdraví přežil. Zrzoun se choval popravdě jako křeček, jakmile vyrostl, tak měl velké tělo a malou hlavu. Rodiče říkali, že se k sobě báječně hodíme, že jsme oba tupouni...Já ho měla ráda: 1) mě nekousal 2) byl celkem vtipný...Když jsem se v 18nácti stěhovala z domu, tak jsem si ho vzala s sebou a dělal mi společnost ještě rok, a pak umřel, náhle v noci a ve spánku, po celkově 4 letech (což je na králíka krátký život, protože se při dobré péči mohou dožít až 12ti let, ale běžný průměr je mezi 6-8 lety)


Po Zrzounovi jsme nějakou dobu domácího mazlíčka oželela, a jak jsem skončila vejšku a začala jsem pracovat, tak jsem si na internetu všimla fotky "jednouchého" králíka. "Toho si nikdo nekoupí," pomyslela jsem si, tak jsem si ho koupila sama. Jednouško byl pohodový králík, z nějakého důvodu miloval plyšáky a neustále s nimi spal. A chodil spát i do knihovničky mezi knihy. Byl velmi inteligentní, protože byl schopný otevřít si pixlu s granulemi, Bubák (jak jsem mu začala říkat) byl akrobat. Nebylo mi jasné, jak dokáže vyskočit na jídelní stůl a bufetit tam jídlo. Jednou jsem ho ale nachytala... https://www.youtube.com/watch?v=qHgGnjZbkrU


K Bubákovi jsem adoptovala ještě Škubánka, který byl nalezencem. Kolegyně ho našla v krabici se sourozenci u popelnic. Tak jsem si jednoho z nešťastníků nechala. A měla jsem dva a taky problém navíc. Zatímco Bubákovi se Škubánek zamlouval, tak Škubánek Bubáka nesnášel, od prvního setkání, takže jsem je musela pouštět na střídačku, protože by se jinak servali. Ale zvládali jsme to, hlavně léto bylo parádní, protože jsem jim koupila ohrádku aby běhali venku. Venku byli zlatíčka. Problém nastal, když jsem se stěhovala do Japonska. Nejdřív jsem přemýšlela, že si je vezmu s sebou, ale cena za letenku pro jednoho mě odradila. Musela bych zaplatit asi 40tisíc za přepravu zvířat a takové peníze opravdu nemám...Takže plán B byl sehnat jim nový domov. Vyvěsila jsem inzeráty nabídla jsem veškeré příslušenství, plus finanční odměnu. Na finanční odměnu hodně lidí slyšelo, ale problém byl, že jsem jim nějak nevěřila tu lásku ke králíkům...první, kdo se mi ozval byl totiž "chovatel hadů", takže jsem chtěla mít jistotu, že ušata budou v pohodě...Nakonec jsme našla dobrou duši, která byla ochotná ujmout ne jednoho, ale obou ušáků. Odlétala jsem z Čech s pocitem, že je o mé ušáky dobře postaráno, že mají nový domov, a že jim je fajn...když už jsem je s sebou nemohla vzít...a s onou dobrou duší jsem v kontaktu skoro 3 roky, takže mám jistotu, že ušata jsou v pohodě a mají se hezky.



Od té doby chodím kolem petshopů v Japonsku a jen slintám... neodvažuji se koupit si králíčka v Japonsku, protože v zimě je v baráku 6 stupňů a v létě zase 34. Králíkům, těm na mazlení, nevyhovuje ani přílišná zima ani velké vedro, takže chodím kolem petshopů a kochám se...ale koupit si ušatého kamaráda, to se neodvážím. Proto ostrov Okunoshima je jedním z mých zamilovaných míst, tady je těch ušatých zlat na muchlání několik tisíc, ale funguje to na principu směného obchodu, prostě něco za něco. Dáš jídlo, můžeš si sáhnout :D nedáš...máš smolíka! :D Pokud máte rádi ušáky jako já, pak se vám tady bude taky líbit! Takara

Odpoledne v Yokohamě

18. září 2014 v 5:39 | Takara |  Japonsko křížem krážem
Prodloužený víkend z důvodu pondělního svátku Kerou no hi, což je den, kdy Japonci projevují respekt starším lidem, kupují květiny a dárkové koše babičkám a dědečkům. My jsme tento den využili na procházku po Yokohamě. Pořád se nám střídají letní teploty s podzimními, takže začínám být lehce nachlazená, no snad to u nachlazení zůstane. Vypravili jsme se do japonské zahrady. V dnešních dnech bývá v parcích a zahradách méně lidí, je to způsobeno strachem z komárů, kteří přenášejí "dengu netsu" tzn. dengue jedná se o "horečku lámající kosti" Pro Japonsko není typická, objevila se po 70 letech. Zatím se nakazilo kolem stovky lidí, což na Japonsko není moc a v Yoyogi Parku byla vyhlášena karanténa, načež postřiky proti komárům v konbini store byly rázem vykoupeny. Právě ze zmíněného Yoyogi Parku se nákaza rozšířila, zjevně některý z návštěvníků měl virus v sobě a nakazil jím pár komárů v Yoyogi parku a ti pak roznesli virus dál. Problém je, že někteří turisté navštěvují víc než jeden park, takže se virus Dengue kousek od Shinjuku. Většina z nakažených sdělila, že byla v době srpen/září v Yoyogi parku. Problém je, že mezi nakaženými jsou i lidé, kteří v dnes karanténní oblasti vůbec nebyla. Stovka nakažených není tak vysoké číslo, a v okolních prefekturách je po 1-3 případech, v Kanagawě (kde žijeme) je to 6 případů. Inkubační doba je jedna věc, než člověk zjistí, že je nakažený je další věc, takže do konce listopadu (než všichni komáři pochcípají) je třeba dávat pozor...Kdekoli...

Z Yokohamy byl hlášen jen jeden nakažený, ale přesto repelenty proti komárům tu jedou. V parku bylo o dost méně lidí, než je tomu jindy. Byla to příjemná ničím nerušená procházka spojená s pojídáním danga a krmením kaprům. Musím říct, že do dneška jsem si myslela, že kapr je takové mírné zvíře, ale ne když jde o jídlo :) Koupili jsme dlouhou tyčku s pečivem a trvalo to 2 sekundy, kdy kapři se na tyčku vrhli a mě zůstal v ruce jen 5 centimetrový kus. Taky připlavaly kačeny a klovaly do kaprů a kradly jim jídlo, ale jakmile pár kaprů s větší rychlostí začalo plavat ke kačenám a narážet do nich, no a kačeny zbaběle prchly.










Po procházce po zahradě jsme se vydali na expozici pískových soch. Nebyla nijak velká, ale byla to nádhera a co jsem ocenila nejvíce, byla možnost vyzkoušet si jak se takové písečné veledílo dělá. Písek byl dovezený z jediné pouště v Japonsku z Tottori. Z tvrdého papíru tam byla připravená forma na "bábovku" ve tvaru válce. Forma neměla dno, takže dovnitř přišlo 5 lopat písku, pak navlhčit a uplácat. A zase 5 lopat písku, voda a uplácat a tak dále, do té doby, než byla forma plná. Pak formu sejmuli a mohlo se začít tvořit. Vtipné bylo, že ze skupiny se všichni rozhodli pro reliéfní tvorbu (obrázek vystupující z podkladu), no všichni kromě nás. My jsme vytvořili naše "veledílo" králičího hybrida, ale ne reliéfně, ale plasticky. Pokusili jsme se vytvořit králičí sochu a pokus vyšel, i když se to králíkovi moc nepodobalo.












Pak už jsme se prošli jen po přístavu, z dálky jsme viděli obří ruské kolo, které je součástí obřího zábavního parku v Yokohamě. Pokochali jsme se kotvícími loděmi, kterých je v Yokohamě spousta, protože Yokohama je přístavní město. Tentokráte jsme vynechali návštěvu čínské čtvrti, tam chodíme vždy na Čínský Nový Rok, jinak během roku tam nezavítáme. No a nevyšlápli jsme si ani na kopeček (jediný kopec v Yokohamě) ze kterého je vidět Yokohama jako na dlani, protože to můj zdravotní stav nedovoluje. Mám povolené lehké vycházky, žádný výšlap a asi jste si všimli, že Fuji san letos v létě taky neproběhla...Proč to? To se v dohledné době dozvíte...ale zatím nic neprozradím. Výlet v Yokohamě byl opravdu super! A musím říct, že to bylo po jaké době, když jsem zase zavítala do Yokohamy a připoměla si, jak krásné je to město.
Takara :)


Zamilovaná místa: Tateyama

10. září 2014 v 2:20 | Takara |  Japonsko křížem krážem
Dnes se hlásím s dalším článkem ze série "zamilovaná místa" a tentokrát to bude z vysokých hor, ale žádný hiking nečekejte, protože Tateyama je takový hiking pro líné :) myšleno doslova. Jak to myslím? No nastoupíte na vláček, přestoupíte na lanovku, pak přestoupíte na bus, pak přestoupíte na jiný druh lanovky a nakonec na trolejbus (zkrátka svezete se spoustou dopravních prostředků) a jste nahoře! My jsme byli v květnu, kdy teploty už byly kolem 20, ale ne tak na Tateyamě, kdy jsme učinili setkání "speciálního druhu" aneb tenisky a sníh. Pokud si připravujete cestu dopředu a čtete různé internetové průvodce, pak vězte, že ne vždy se průvodcovské texty zabývají drobnými detaily, jako je obuv a na to jsme tak nějak "dojeli", ale pořád můžu říct, že jsme si to náramně užili... :) Sníh totiž miluju!




Pocházím ze severních Čech, a tak hory a sníh, je něco na, co jsem zvyklá a popravdě mi to v Japonsku dost chybí (protože bydlíme v oblasti "bez sněhu"...já vím, já vím, máme moře...jenže v zimě vám je moře na dvě věci, pokud nevyrazíte směr Shikoku a nejdete fotit "daruma" západy slunce na obzoru...Ale o Vánocích mi sníh chybí nejvíce...Musím přiznat, že i v Čechách jsme občas mívali Vánoce na blátě...ale nakonec vždycky sníh byl...Zimu mám ráda...ale přiznám se, že jen tu českou, protože v Čechách je zima jen venku v domech je teplo...V Japonsku je zima, jak venku, tak uvnitř...uvažovala jsem o vytápěné podlaze...Prostě sníh je něco, co mám ráda, miluju zasněžené ulice na večer, kdy se vločky třpytí a líně se snášejí na zem...V Japonsku sníh máme, tak dvakrát do roka a spíše vyjímečně 5 cm a to je většinou sněhová kalamita :)...letos sněhu bylo o dost víc, v Kanagawě napadlo asi metr a půl za noc a Japonci z toho byli velmi nešťastní a nervózní...ze všech stran jsem dostávala rady typu "jak odhrabat schody" apod., když jsem schody posypala solí a led se sněhem zmizel, tak na mě koukali jako na čarodějnici...holt pocházím z oblasti, kde se se sněhem potýkáme častěji a zkušenost je prostě zkušenost...:)





V Tateyamě bylo sněhu o dost více, popravdě je tohle místo proslulé velkými sněhovými kaňony, které dosahují kolem 6 metrů (doufám, že jim teď neubírám) procházka sněhovým kaňonem byla super, ale lidí tam bylo...no prostě jako vždycky...chce si to zvyknout...S manželem jsme odbočili na cestu, kde nebyl nikdo (patrně jsme minuli nebo přehlídli ceduli se zákazem vstupu) no a podařilo se nám nafotit fotky bez dalších lidí. Bylo to super! Samozřejmě hlídači nás asi za necelých 20 minut vyhmátli, ale jakmile spatřili můj bílý obličej, tak jim došlo, že pravděpodobně chtít po "turistovi", aby četl kanji se nesetká s úspěchem (nicméně zákaz vstupu, přečíst umím :D ale pšt ), takže mě i s manželem (tvářícím se "já nejsem Japonec, vážně ne") vyprovodili se zdvořilým úsměvem do příslušné zóny...




Kromě obřích sněhových závějí, můžete obdivovat vysoké hory, přehradu Kurobe, lesy a říčky či vodopády. Pokud máte rádi hory, ale nemusíte moc hiking, pak Tateyama je opravdu to pravé...pokud máte rádi hiking, pak cesty na Tateyamu jsou otevřené až později a většina lidí (kteří si chtějí vyšlápnout Tateyamu vlastními silami) chodí až v létě. Ať už se rozhodnete pro jakýkoli způsob cestování, jsem si jistá, že vás Tateyama uchvátí stejně jako mě. Takara

Enoshima, když zapadne slunce...

1. září 2014 v 10:00 | Takara |  Japonsko křížem krážem
Enoshima je jedno z mých zamilovaných míst, ale vzhledem k tomu, že tohle místo je vzdálené 20 minut vláčkem od baráku, tak to není tak speciální místa, proto Enoshimu nezahrnu do seriálu zamilovaných míst, ale stejně o ní dneska napíšu. Včera se mi udělalo trošku lépe a tak jsme po západu slunce vyrazili směr Enoshima.




Se západem slunce se na Enoshimě rozvítily lampióny a nastal čas pověsti o Enoshimě. Pověst o Enoshimě je opravdu pěkná a tak se ji pokusím vlastními slovy převyprávět. Tak tedy: Enoshimu pustošil jeden zlý drak. Sužoval Enoshimu tajfuny, bouřemi a život na Enoshimě byl k nesnesení. Tento drak si liboval v ničení a pustošení. To vše do té doby, než potkal bohyni Benten. Benten byla opravdu krásná a moudrá bohyně a drak se do ní zamiloval. Požádal ji, aby si ho vzala. To Bohyně s díky odmítla, protože drakovo pustošení a ničení bylo neúnosné a řekla, že za této situace si ho vzít nemůže. Drak Bohyni vyhrožoval, že Enoshimu srovná se zemí a zničí na prach. Nicméně Bohyně byla neústupná a naopak se začala draka ptát, co z toho má, že trápí lidi a ničí na co přijde, že je ztracená existence, která nemá budoucnost. Drak se kroutil jako žížala, ale nakonec se zeptal, co má tedy dělat. Žít se všemi v hramonii a smíru. Drak z lásky k Bohyni pustošení vzdal a Bohyně tentokrát se sňatkem souhlasila.



I tento příběh má hodně variant i jmen, takže pokud jste slyšeli jiný, tak sem s ním. :) Chrám na Enoshimě je zasvěcen Bohyni Benten a draku. Platí zde jedno pravidlo, že nesezdané páry by neměli do chrámu chodit, jinak bude Bohyně žárlit. Sezdané páry jsou OK.




Na lampionech a svítilnách je téma Bohyně a Draka vyobrazeno mnoha způsoby. Plus jsme shlédli stínové dívadlo se světelnou projekcí, bylo to opravdu vymakané. Na youtube budou ke shlédnutí videa z Enoshimy, tak si je užijte.
Video s panoramatem: http://youtu.be/3mWHfDsZxog







Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem Enoshimu navštívila po západu slunce a musím říct, že to byla těžká romantika. Nádherné lampiony, různé tvary, ale i dekorace. Prostě nádhera. Opravdu. Takara