Zamilovaná místa: Ōkunoshima 大久野島 aneb ostrov králíků

22. září 2014 v 5:56 | Takara |  Japonsko křížem krážem
Naší další zastávkou bude tentokrát malý ostrov ve Vnitřním moři - Seto Naikai. Jedná se o moře mezi Kyuushuu, Shikoku, Honshuu. Na ostrov se dostanete lodičkou několika přístavů, my jsme využili přístav ve městě Tadanoumi (Hiroshima pref.) A po 30 minutách jsme dorazili na Okunoshimu nebo také UsagiJimu. Tento ostrov je v turistických průvodcích známý jako Usagi Jima ウサギ島 (usagi znamená králík a jima je jen jiné čtení znaku Shima tzn. ostrov). Stanuli jsme na ostrově, který je královstvím tisíců ušáků. kteří celý ostrov kolonizovali. Proto pamlsky z tašek ven a můžeme vyrazit na cestu.


Ve 2. světové válce sloužila Okushima k výzkumu, vývoji a produkci chemických zbraní (bojové plyny aj.) a za tímto účelem byli na ostrov Okunoshima dovezeni králíci. Proč zrovna králící? Jsou to zvířata, která jsou extrémně citlivá na pachy a chemikálie. Králičí čich je velmi jemný a králíci jsou velmi citliví na různá podráždění. Proto byli právě králíci používáni na testování. Neveselý smysl bytí.




Po druhé světové válce, byl další výzkum už dál nepotřebný a laboratoře uzavřeny. Zbývalo vyřešit, co se zbývajícími ušáky a tak laboratorní králíci byli vypuštěni na ostrov, kde se vesele množí. V dnešní době se na ostrově nacházejí pozůstatky vojenských budov, muzea, králíky spáslá tráva (králíci fungují jako živé sekačky velmi dobře) vysoké palmy a hotel. Ostrov je turistickou atrakcí, kdy se na ostrov dopravíte loďkou a v batohu si nesete mrkve a jiné pochutiny pro králíky. Samozřejmě pokud se vám nechce nic nosit, pak jídlo pro králíky (granule) zakoupíte v hotelu vedle obchodu se suvenýry.




Králíci na ostrově jsou jen tak přítulní a jen po tu dobu, kdy máte jídlo. Jakmile dosvačí, pak od vás rychle zmizí. Jsou totiž polodivocí. Při dobývání jídla, jsou schopní člověku vyskočit na rameno, nebo se usadí člověku v klínu (většinou víc, než jeden). Jeden Japonec (pravidelný návštěvník ostrova, který vždy v zimě nosí králíkům mrkvičku) říkal, že nechal batoh otevřený a krmil králíky, a když když odcházel, tak odcházel s králíkem v batohu. Brát takového králíka domů nemá smysl, neochočí se a chlápek to zjistil naštěstí brzy, protože králík začal kousat a škrábat v batohu. Na ostrově jsou i tabule
s oznámením, že nesmíme králíky zvedat a brát do náruče. Důvodů je celá řada 1) králíci se vyděsí 2) když se králík děsí, tak kope a hrabě a králičí drápy neradno podceňovat 3) tito králíci žijí volně v přírodě a i králíci mají své nemoci, roztoče apod. Já jsem si všimla, že několik z nich má na těle boule (něco jako abces nebo nádory) tito králíci nejsou ošetřovaní nejsou očkování, prostě jsou to králíci z volné přírody, kteří jsou krmeni (Kdyby nebyli krmení, patrně by na ostrově nevydrželi, rozhodně ne v takovém počtu, protože by neměli co jíst.) Na klíně vám zůstanou jen dokud baští, jakmile je po jídle, tak chvilku čekají, jestli máte ještě nějakou sváču, a pokud ne pak rychle zmizí. Někteří vás nechají pohladit si je, i když odpočívají, ale většina žije podle zásady, že zadarmo ani kuře nehrabe...




Králíky zbožňuji, dávám jim přednost před kočkami a psy. Ze psů mám hrůzu (když jsem byla malá, tak mě jeden málem sežral, jak se snažil uloupit tatranku, kterou jsem držela v ruce. Největší respekt mám z jezevčíků, ty vůbec nemusím, protože většinou hrozně štěkají a vypadají agresivně...kočky jsou hezké, ale doma bych je mít nechtěla...




Králík je nejlepší volba, je to chytré zvíře a dá se naučit spoustě věcí (ne každý a zvláště zverimexoví králíci bývají vyplašení a obtížně se ochočují, takže když už králíčka, tak od chovatele je ta nejlepší volba) Náš rodinný králík číslo 2 Čert, který se dožil 10 let a dostala ho až rakovina, chodil kontrolovat, co máme k obědu, bufetil cukr z cukřenky (matce jsme to řekly, až když si vypila svoje kafe, řekla že jsme slepice) když rachotily klíče v zámku, tak už čekal a kontroloval, kdo to přišel a co nese. Naučil se otvírat si vlastní klec a pouštěl se sám ven. Ze všech králíčků, které jsme měli, byl Čert ten nejchytřejší.


Náš první králík domácí byl Muf a ten byl generálem, neustále bojoval s tátou tzn. chodil mu sedět na jeho židli, vykonával toaletu před tátovou skříní (jen a pouze před tátovou skříni, zde vidíte, že králíci jsou chytrá zvířata a dají se naučit chodit na záchod na jedno místo) Táta ho moc nemusel, protože mu chodil kolonizovat i jeho pracovnu, baštil mu tam dokumenty, kabely apod. Tenhle králík byl chytrý i přes jídlo: sestře prožral díru do mikrotenového sáčku, do kterého si uložila svačinu, chleba se sýrem a jablko. Než sestra přišla, jablko bylo do půlky ožrané. Miloval pochutiny jako ananas, mango ale baštil i čokoládu. Problém byl, že čokoláda není pro králíky vůbec vhodná...vůbec...Ač jsme ji dávali na stůl balili do sáčků, tak jsme byli bez šance, protože králíci mají tak dobrý čich, že ji stejně našel a sežral...tahle vášeň a šikovnost se mu stala osudná, protože když přišla babička na návštěvu a nechala válet bonboniéru - jen tak na stole - s čokoládovými bonbóny plněnými rumem. Snědl necelou půlku, ale králičí trávení je uzpůsobeno pro zelenou stravu, seno a granule. Rum mezi položkami vhodnými ke konzumaci bohužel nebyl. Ten rumový bonbón ho zabil...byl to náš první králíček a tohle byla velká rána...


Dále už jsem žila sama, když jsem se odstěhovala od našich, tak jsem s sebou vzala svého zrzavého blbouna. Uprosila jsem rodiče, ještě když jsem bydlela u našich, abych mohla mít svého vlastního králíka. Tentokrát se rozhodli vyřešit to rychle a koupili ho v petshopu. Problém u petshopu je zásadní: prodejci ve snaze prodat, prodávají králičí miminka dřív, než je to vhodné. Chovatelé jsou v tomto ohledu striktní a nechávají králičí miminka s mámou, tak dlouho, dokud je potřeba.
V petshopu jsou prodávána často nedorostlá miminka, protože jsou roztomilá a snáze se prodávají, no a tak jsem měla jedno doma. Užila jsem si hodně legrace: tenhle králík skákal (nebo spíš padal z výšek), vždy vylezl do výšky, a pak nevěděl, jak dolů, blbnul mi na stole a skočil do hrnku s horkým čajem (au...), vyválel se v barvičkách na okna, které jsem sušila na poličce a poťapal mi koberec. Tohle bylo někdy i vtipné, ale byl i dost agresivní. Kousal na potkání všechny, kromě mě. Když mu sestra uklízela místo mě, protože jsem byla na lyžáku, tak jsem po návratu našla u Zrzouna ožraný smeták. Štětiny jsem nenašla, takže je asi i sežral, ale věc se měla tak, že mu sestra zkoušela uklidit a smeták upustila do dřevěného domečku a při každém pokusu o vylovení smetáku z domečku na ni Zrzoun útočil. Tak to vzdala a počkala, až se vrátím no a Zrzoun si vesele svačil smeták, dívím se, že to ve zdraví přežil. Zrzoun se choval popravdě jako křeček, jakmile vyrostl, tak měl velké tělo a malou hlavu. Rodiče říkali, že se k sobě báječně hodíme, že jsme oba tupouni...Já ho měla ráda: 1) mě nekousal 2) byl celkem vtipný...Když jsem se v 18nácti stěhovala z domu, tak jsem si ho vzala s sebou a dělal mi společnost ještě rok, a pak umřel, náhle v noci a ve spánku, po celkově 4 letech (což je na králíka krátký život, protože se při dobré péči mohou dožít až 12ti let, ale běžný průměr je mezi 6-8 lety)


Po Zrzounovi jsme nějakou dobu domácího mazlíčka oželela, a jak jsem skončila vejšku a začala jsem pracovat, tak jsem si na internetu všimla fotky "jednouchého" králíka. "Toho si nikdo nekoupí," pomyslela jsem si, tak jsem si ho koupila sama. Jednouško byl pohodový králík, z nějakého důvodu miloval plyšáky a neustále s nimi spal. A chodil spát i do knihovničky mezi knihy. Byl velmi inteligentní, protože byl schopný otevřít si pixlu s granulemi, Bubák (jak jsem mu začala říkat) byl akrobat. Nebylo mi jasné, jak dokáže vyskočit na jídelní stůl a bufetit tam jídlo. Jednou jsem ho ale nachytala... https://www.youtube.com/watch?v=qHgGnjZbkrU


K Bubákovi jsem adoptovala ještě Škubánka, který byl nalezencem. Kolegyně ho našla v krabici se sourozenci u popelnic. Tak jsem si jednoho z nešťastníků nechala. A měla jsem dva a taky problém navíc. Zatímco Bubákovi se Škubánek zamlouval, tak Škubánek Bubáka nesnášel, od prvního setkání, takže jsem je musela pouštět na střídačku, protože by se jinak servali. Ale zvládali jsme to, hlavně léto bylo parádní, protože jsem jim koupila ohrádku aby běhali venku. Venku byli zlatíčka. Problém nastal, když jsem se stěhovala do Japonska. Nejdřív jsem přemýšlela, že si je vezmu s sebou, ale cena za letenku pro jednoho mě odradila. Musela bych zaplatit asi 40tisíc za přepravu zvířat a takové peníze opravdu nemám...Takže plán B byl sehnat jim nový domov. Vyvěsila jsem inzeráty nabídla jsem veškeré příslušenství, plus finanční odměnu. Na finanční odměnu hodně lidí slyšelo, ale problém byl, že jsem jim nějak nevěřila tu lásku ke králíkům...první, kdo se mi ozval byl totiž "chovatel hadů", takže jsem chtěla mít jistotu, že ušata budou v pohodě...Nakonec jsme našla dobrou duši, která byla ochotná ujmout ne jednoho, ale obou ušáků. Odlétala jsem z Čech s pocitem, že je o mé ušáky dobře postaráno, že mají nový domov, a že jim je fajn...když už jsem je s sebou nemohla vzít...a s onou dobrou duší jsem v kontaktu skoro 3 roky, takže mám jistotu, že ušata jsou v pohodě a mají se hezky.



Od té doby chodím kolem petshopů v Japonsku a jen slintám... neodvažuji se koupit si králíčka v Japonsku, protože v zimě je v baráku 6 stupňů a v létě zase 34. Králíkům, těm na mazlení, nevyhovuje ani přílišná zima ani velké vedro, takže chodím kolem petshopů a kochám se...ale koupit si ušatého kamaráda, to se neodvážím. Proto ostrov Okunoshima je jedním z mých zamilovaných míst, tady je těch ušatých zlat na muchlání několik tisíc, ale funguje to na principu směného obchodu, prostě něco za něco. Dáš jídlo, můžeš si sáhnout :D nedáš...máš smolíka! :D Pokud máte rádi ušáky jako já, pak se vám tady bude taky líbit! Takara
 


Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. září 2014 v 23:38 | Reagovat

Jsi úplná specialistka na králíky :-).

2 Takara Takara | Web | 23. září 2014 v 4:06 | Reagovat

[1]: :-D ani ne...

3 Eliška Eliška | E-mail | Web | 23. září 2014 v 16:38 | Reagovat

Páni, o tomto ostrově jsem nikdy neslyšela, a to se zdá (z tvého vyprávění), že to bylo docela důležité - vývoj zbraní, pozůstatky vojenských technik, plno muzeí... :-).
Neznám divoké králíky - spíše jen zajíce :D.
Já jsem nikdy doma žádného hlodavce či králíka neměla, vždy jen psy a kočky (a 1x rybičky :-D), a se svojí volbou jsem spokojená - králíci jsou strašně malí, nedají se pořádně podrbat :D.
Tak to musel mít táta radost - takhle se nechat šikanovat od vlastního domácího zvířete; ještě k tomu králíka :D :D. Náš pes Ben zase nejraději chodí vykonávat potřebu přímo na místo před terasou, takže když koukáme na zahradu, jsou jeho hromádky první, čeho si všimneme :D :D.
Už v 18 z domu? Ty jsi tedy na nic nečekala... :D. To bych také vždycky chtěla - odstěhovat se jak jen to půjde :-D. Ale naneštěstí opravdu nevím, jak bych si koupila nějaký dům, a do garsonky mě nikdo nedostane... :D.
Je dobře že zvířata nejen kupuješ, ale i adoptuješ ;-).
Moc pěkný článek, palec nahoru! :-D.

4 Takara Takara | Web | 24. září 2014 v 0:54 | Reagovat

[3]: Králíci nejsou jen ti zakrslí. Jsou i celkem velcí např. Belgický Obr :)...
Odstěhovat se z domu v 18ti znamená, že nemáš ještě dokončenou střední a od rodičů nevidíš ani korunu, tzn. že musíš současně studovat a ještě k tomu chodit do práce (já to měla přes agenturu práce v továrně odpolední směny) Takže ráno do školy a pak na odpolední do práce, vrátila jsem se kolem kolem 11/12, takže zasednout k úkolům, vyprat si, uklidit si, něco si uvařit do postele jsem se dostala kolem jedné...Pokud máš doma stabilní zázemí a nemáš matku, která je na zavření na psychiatrii (to myslím, tak jak píšu), pak neznám nikoho, kdo by toto dobrovolně podstoupil...Já jsem musela...nebylo zbytí a na nějaké chození po zábavách a s kamarády, na to mi už energie nezbývala...nebyla to zábavná etapa mého života...jsem ráda, že jsem ji zvládla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama