Listopad 2014

Zamilovaná místa: Shikoku-pokračování

28. listopadu 2014 v 7:01 | Takara |  Japonsko křížem krážem
Shikoku po druhé...leden 2014
Z hotelu jsme se vydali po snídani, takřka za ranního kuropění. Vyrazili jsme na autobus, ve kterém jsme měli strávit následující hodinu a půl, kterou jsem prospala. Cestou jsme minuli město Naruto, které má sice shodné jméno s hlavním hrdinou mé oblíbené mangy, ale není to město této mangy a kromě jednoho plakátu k Naruto festivalu, tam o této manze a anime nenajdete ani zmínku. V konbini si můžete zakoupit "oocha" zelený čaj s labelem s Naruto charaktery, opět jde o upotávku na stejný festival, ale jinak nic. Důvod proč se v Narutu zastavíme na konci naší cesty, se dozvíte na konci článku. Tak tedy jedeme dál.




Přijeli jsme do hlavního města Tokušima, cestou jsme míjeli vesnice, malé chrámy či svatyně, jinak jen pole, pole, pole, farmy na bonsaje, těch jsme viděli požehnaně. Kromě zmíněného udonu jsou bonsaje dalším tradičním produktem z Shikoku. Jakmile jsme dorazili do Tokushimi upoutaly nás plakáty na tradiční tokushimský tanec. To je jedna z nejslavnějších věcí v Tokushimě, bohužel tance se odehrávají většinou v létě, kdy tanečníkům v lehkých oděvech není zima. Tanečnice mají na hlavách speciální pokrývku hlavy, která vypadá jako přeložený deštník v půlce. Omlouvám se za tento popis, klobouk je kruhovitého tvaru. Kruh přeložený v půlce a nasazený na hlavu jako střecha. Tanec jsme sice neviděli, ale alespoň jsme navštívili muzeum věnované tomuto tanci. Muzeum se nachází ve stejné budově jako lanová dráhy na vyhlídku Bizan a tam vedly naše další kroky.




Vyhlídka z Bizanu byla opravdu krásná. Viděla jsem vesnicí skrytou ve větvích v dálce a ani nevím proč, ale hned se mi vybavila Vesnice skrytá v listí z nejmenované mangy. V dáli se tyčily hory, které byly z části zasněžené, byl to opravdu nádherný pohled. Cítila jsem se trošku jako doma na Liberecku. Kolem jen hory, prostě paráda. Po návratu z Bizanu jsme odložili naše zavazadla na hotel a cestovali nalehko.




D. si přál navštívit legendární chrám číslo jedna. Co to přesně znamená? Shikoku je proslulé poutníky a poutnickými cestami. Na Shikoku je oficiálně 88 chrámů, které poutníci mají mavštívit aby očistili své já a nalezli vyší smysl bytí. 88 je hodně. Nám se povede za náš pobyt navštívit tak 20, když se budeme hodně snažit, ale číslo jedna je jeden z nejstarších, takže jsme se odhodlali vystoupit mezi poli a farmami a najít chrám číslo jedna.



Pak jsme vyrazili za vodními víry, abychom se pokochali pohledem na vodní víry, jak na mořské hladině, tak pod ní. Bohužel jsme nejeli v nejlepší dobu, kdy je výskyt vírů nejčastější. Místem vyhlášeným na vodní víry, je město Naruto.



Shikoku je rájem fotografů, kteří se snaží zachytit západ slunce, při kterém se vytvoří efekt "daruma" jak se bude na hladině moře zrcadlit slunce a vytvoří ten typický tvar darumy. My jsme měli smolíka, sluníčko zapadlo dříve, než se k hladině moře vůbec dotklo, takže D. si nový, zajímavý snímeček do své kolekce nepřidá...Snad příště...




Zde zápisky o cestě po Shikoku končí, protože cesta byla přerušena incidentem, ze kterého jsem si odnesla zlomeninu nosu, a protože v Shikoku nebyla dostupná nemocnice, kde by mě v době prázdnin ošetřili, tak jsme se rozhodli vrátit se zpátky do Kantou. Bohužel. Shikoku je nádherný ostrov se spoustou zajímavostí a stojí za to ho navštívit. Za sebe můžu říct, že bych ráda jednou naši cestu dokončila, abychom měli opravdu procestované Shikoku křížemkrážem. Takara

Zamilovaná místa: Shikoku poprvé

21. listopadu 2014 v 7:40 | Takara |  Japonsko křížem krážem
Shikoku poprvé aneb zápisky z cesty z prosince 2013
Z Shinjuku jsme vyjeli zhruba kolem 9té večer, přičemž já jsem stihla poslední den v práci tohoto roku naštvat svou nadřízenou, protože jsme měli vánoční poradu v shabu-shabu (sněz co, sníst dokážeš), bohužel můj manžel na tu dobu zakoupil lístek na bus v ceně 25000yenů (v přepočtu 5 tisíc na české) pro dva. To je vskutku nejlevnější cesta z Shinjuku do města na kraji Honshu Okayama. To znamená přes celé Honshu. No odešla jsem prostě dřív, co k tomu dodat, pro mě jsou to velké peníze, které jsem rozhodně nechtěla jen tak hodit do kanálu. Nu což, vyjeli jsme.


V autobuse jsme strávili neuvěřitelných 11 hodin (myslela jsem, že mi upadne zadek, nemám ráda dlouhé sezení a mám problém i při letech ČR-Japan...mívám potom syndrom dřevěného zadku, o nohách ani nemluvě. Kolem 8mé jsme přistáli v Okayamě a odtud už jsme se hnali vláčkem do Kagawa pref. Honshuu a Shikoku spojuje dlouhý most, po kterém vlak jede asi 5 až 10 minut. Rozměry mostu se přiznám, neznám. Vlakem jsme dojeli až do Takamatsu, což je jedno z větších měst v Kagawa pref. Celkově má Shikoku 4 prefektury: Kagawa, Tokushima, Kouchi a Ehime. V průběhu novoroční dovolené máme v plánu navštívit je všechny. Shikoku tvoří ze 70% zemědělské oblasti a vesnice.


Teprve až přijedete na Shikoku, dostanete přesný obrázek o tom, co to je venkov. Při plánování cesty se musíme potýkat hlavně se skutečností, že cedule nejsou vždy platné a vlaky a autobusy jezdí jednou za hodinu. Přijdu si tu trošku jako doma a daří se mi zvládat tuhle situaci s českou grácií...naproti tomu D. je tu nervní z toho jak je všechno daleko, jeden "conbinistore" za 5 km ne jako v Kanagawě na každém rohu a vlak za hodinu to ho vysloveně točí...život na venkově?! Podle D. ani za nic...Já bych se s tím na stáří asi smířila, protože na Shikoku se žije tak nějak lidštěji, pohodověji a je zde cítit méně stresu v porovnání s Kanagawou. Kanagawu mám ráda, nemáme to daleko na úřady a do Yokohamy či Tokya, ale stejně tenhle klid a pohoda mi v Kanagawě chybí. Přijde mi, že se pořád někam honím...


Naší první zastávkou v Kagawa pref. Bylo Takamatsu. Nejprve jsme si zakoupili lístky na Megijimu. Na tomto ostrově bojoval Momotaro s démony, jedná se tedy o démonní ostrov. Ptala jsem se proč pro démonní ostrov používají kanji onna (me je jen další z čtení této kanji), znamená to snad, že se domnívají, že všechno zlé pochází od žen. Ptala jsem se mužů a ti se jen smáli...Ať žije šovinismus (teď si dělám srandu samozřejmě), prý se poblíž nachází jiný ostrov, který je s Megijimou do páru, čili má v názvu kanji pro otoko, ale neslyšela jsem nic o tom, zda tam žijí démoni nebo ne...Záhada nevyřešena. Na Megijimu jsme se dostali lodí a na vrchol kopce s démonním brlohem jsme vyjeli autobusem. Démonní brloh byl malý jeskynní systém doplněný o sochy démonů a Momotara (zvláštní byla posloupnost: na prvním sousoší Momotaro do démona bodá katanou, na druhém už si podávají ruce a na třetím se drží kolem ramen jako kamarádi...nevím, nevím, ale tohle v legendě o Momotarovi nebylo :-O) Dále se v jeskyních nacházelo množství malých démoníků z pálené hlíny ve velkém množství (stovky). Na závěr nám udělal pápá samotný démoní král ze své jeskyně a pár démonů.


Po návštěvě Démonů jsme vyšlápli menší kopec s vyhlídkou a spojil se s námi kamarád z fotografického kroužku, který by nás rád viděl. No proč ne? Návrat lodí a D. kamarád Hiroyuki (45 letý, rozvedený Japonec, vlastnící společnost o jednom zaměstnanci, zaměřenou na počítače) Tady poprvé jsem se zakoktala a zjistila jsem, že mi začíná záležet na tom abych nemlela kraviny v japonštině. Do té doby jsem prostě mluvila/mluvila/a mluvila a kašla jsem na to, zda je to přesně podle gramatiky, důležité pro mě bylo, že mluvím a popravdě jsem se zlepšovala, ale ten den jsem poprvé nechtěla vypadat jako blboun a dávala jsem bacha na to, co a jak říkám. Hiroyuki nás vzal na dva z okolních ostrovů s krásnou vyhlídkou. Mě se nejvíce líbila Yashima, kde jsme navštívili i místní chrám. Škoda byla, že foukal opravdu silný vítr. Silný a studený vítr. Byla nám zima.


Na oběd jsme zašli do místního parku a restaurace poblíž. Shikoku je známé udonem. Udon jsou silné nudle servírované s zvlášť v misce a sójová polévka nebo co to je je servírované v tykvi, ze které si nálev nalijete do malé misky a přidáte nakrájené cibulové výhonky. Většinou mě udon odrazoval svým odérem, poslední zkušenost s ním jsem měla v Machidě, kdy udon, který přinesli smrděl stejně jako sloní kakanec v ZOO. Nemusím říkat, že jsem nebyla schopná to pozřít a ještě jsem se začala chvět potlačovaným smíchem, protože mám velkou představivost a představila jsem si, jak servírují nudle s vylouhovaným sloním kakancem...D. jen říkal: "Nech toho, nech toho.." Snažila jsem se, ale nešlo to...Musím říct, že Udon z Shikoku nesmrděl, takže jsem ho bez problému snědla (hodná holka ) D. měl velké obavy, když nás Hiroyuki zval. I kdyby mi to nechutnalo, tak bych to do sebe musela nasoukat, že? Shouganai ne.


Šli jsme se projít do parku a protože slunce zapadá mezi 17. a 18. hodinou náš společný čas se nachýlil ke konci a my jsme se vrátili na hotel. Většinou využíváme Toyoko inn, jedná se o byznys hotel, takže cena není přemrštěná a je v ní snídaně, pokoj je malý, ale po celodenním cestovaní bych ani velký pokoj neocenila. Druhý den jsme zůstali ve stejném hotelu, ale vyjeli jsme o kus dál. Vyjeli jsme vlakem, a protože jsme tam strávili dlouhý čas fotila jsem řada panoramat. Vesnická panoramata jsou jiná. Z větší části hory a políčka, řeky a mosty, ale samozřejmě školy a staré domy a taky nepořádek a haraburdí, jak je vidět na vesnici se s tím moc nepářou. Není nemožné potkat na poli či v lese obrostlý a zrezivělý vrak auta či jiné nepotřebných prostředků. Různý kovošrot, toho bylo opravdu spousta, dále plechové přístavky a chajdy. Kromě toho jsme viděli spoustu zvěře: čápa, volavky, krkavce apod. Potkali jsme i opuštěné kočky (noraneko) a vesnické psy. Musím konstatovat, že zatímco na Honshuu jsem nepotkala psa, který by na nás výhružně štěkal, na Shikoku to byl každý, kterého jsme potkali. Zvláštní...


Co jsme navštívili druhý den: Navšítivili jsme vyhlídku, velkou 5 yenovou minci v Kanonji (starý typ) vyrobenou jako land art z písku a v obřích rozměrech. Dále jsme navštívili chrám ve stejném městě a svezli jsme se v anpaman vlaku. Ten seriál z duše nenávidím, ale japonské děti ho žerou, takže jako učitelka ve školce musím předstírat nadšení. Zase vláček a pár vesnických panoramat a nakonec Kompira.



Konpira je chrám v Kotohiře o tisíci schodech a s místním symbolem koněm. Ten žije v chrámu a je bílý...oni ho vidí jako zlatého...asi bílé zlato. Koníček byl krásný, ale jak tam tam stál, tak mi přišel sešlý a unavený. Rok 2014 je ve znamení koně, takže není divu, že se lidé do tohoto "koňského chrámu" jen ženou a to počkejte po Novém roce, to teprve bude mazec. Výstup do schodů nebyl z nejpříjemnějších, ale brzy jsem se našla zábavu. Cesta nahoru je lemována obchůdky se suvenýry. Paráda. Nakupovala jsem cestou dolů, samozřejmě...kdo by se s tím chtěl tahat. Viděli jsme dokonce "místní schodové taxi" za 5 tisíc yenů vás usadí do nosítka a vynesou do té spousty schodů. Na české je to asi 1000, takže dají párkrát schody a mají vyděláno,...no skoro, nemyslím si, že je to až tak vyhledávaná služba. Dole ve městě jsme pozorovala výrobu nudlí na udon, ale pán, který je vyráběl se moc nechtěl fotit, tak jsem ho nechala žít, musí mít toho věčného okukování od turistů, taky plné zuby...


Poslední zastávkou ten den bylo Marugame. Na Marugame eki jsme viděli nádherné velké pouštěcí draky, ručně malované a zavěšené u stropu. Zobrazující místní legendy. Z vlakové zastávky jsme se vydali přímo na hrad. Dorazili jsme za 30 minut před zavíračkou, tzn. do západu slunce. Z tohoto hradu je totiž rozhled do okolí. Vidíte, jak panorama města, tak hory, moře a dokonce v dáli most spojující Honshuu a Shikoku.


V Hradu je malá expozice věnovaná historii hradu (jak jinak) a také jsem tam potkala milou obsluhu dva staré pány. Ptali se mě odkud jsem. Řekla jsem, že z Čech a jsem provdaná za tadytohodle. Ukázala jsem na manžela. Další otázka byla pěkná: No a jakou máš státní příslušnost? Japonskou, když si vdaná?" Ne, nemám japonské občanství a budu Češka až do smrti. Výrazy v jejich tvářích jsou nečitelné...Nicméně viditelně očekávali, že budu mít japonské občanství. Vydali jsme se na prohlídku expozice a když jsme se měli k odchodu, tak jeden ze starých pánů povídá, že zná toho: Dovoraaka...Ehm prosím?! Koukala jsem na něj bohužel jako tele na nové vrata, ale D. ho pochopil a řekl, on myslí Dvořáka...Ach tak...někdy se mi stává, že prostě jména Dvořák, Čáslavská vyřčené s japonskou výslovností prostě nepoznám...není se čemu divit katakanový fonetický přepis je někdy opravdu jen obrazný...týká se to leckdy i přepisu anglických slov. Na řadu výrazů přejatých z AJ, jsem koukala jako tele, a proto opět následovala otázka, ale tohle je angličtina, tomu bys měla rozumět...Omlouvám se moji milí, tohle není angličtina, ale japlish nebo taky ingrish, která je proslavená svojí výslovností. Tenhle fakt samozřejmě nekritizuju, je to prostě fakt, který mi znemožňuje spojit si originální slovo z AJ s jeho fonetickou podobou zapsanou v katakaně. Za to samozřejmě nikdo nemůže, každý totiž mluví, jak mu zobák narostl. Nicméně jsem byla zase jednou oblažena myšlenkou, že naše milá, malá zemička je přece jen známá i na druhé straně zeměkoule a to hudbou. (lepší hudbou, než prezidentem s virózou) :)


Marugame hrad byl poslední zastávkou ten den a poslední zastávkou v Kagawa prefektuře, protože následující den se přesuneme do Tokushimy pref. Takže nezbývá nic jiného, než se vypravit na hotel, hodit fotky na FB a spát. Dobrou noc.

Zde zápisky končí a následuje část druhá z ledna 2014, kterou si nechám na příště :) Takara