Únor 2015

Pod rozkvetlou švestkou...

22. února 2015 v 13:41 | Takara |  Místní zajímavosti
Špatná zpráva pro alergiky: "už to kvete!" a začíná tedy peklo na Zemi pro lidi s alergií na pyl. Sice to kvete málo, díky nižším teplotám v porovnání s loňskem a o něco později, než obvykle, ale kvetoucí kamélie-tsubaki jsou postupně nahrazovány kvetoucí ume (švestkou): v odstínech bílé, růžové i červené a to znamená, že jaro už je opravdu za dveřmi. Podle "pylových předpovědí" na tom bude oblast Kantou s pylem opravdu zle, což by měl být signál pro mého manžela alergika, že je čas vyrazit na alergo. Snad ho tam v dohledné době dokopu. Alergii na pyl švestek nemáme naštěstí nemáme, takže jsme vyrazili ven podívat se na "ume matsuri" aneb slavnosti švestek.



Když jsem přijela do Japonska poprvé, opravdu mě překvapilo to místní sepjetí s přírodou, focení květů: švestek, meruněk, třešní atd.. Přišlo mi to zajímavé a zvláštní (v dobrém smyslu slova), ale musím říct, že po těch 3 letech strávených tady, už jsem do do místního systému: "kvetou ume = jdeme fotit" "kvetou roubai = jdeme fotit" "kvetou sakury = jdeme fotit" dostala. Z nějakého důvodu právě ume matsuri (švestkové slavnosti) jsme vždycky nějak vynechali, loni to byla moje hospitalizace a následná chřipka poté, takže jsem stihla až Kawazuzakury (sytě růžová odrůda sakury, která kvete v Kantou koncem února, ale letos bylo docela zima, takže ji čekáme později až v polovině března) Takže jsem ve švetkovém sadu v Shin Matsudě byla poprvé a určitě ne naposledy.



Abyste se dostali do švestkového sadu je potřeba nejdřív dojet vlakem do Shin-Matsudy (směr Odawara), a pak přestoupit na bus, který vás zaveze po 30 minutách jízdy na místo, kde se nachází švestkového sadu. Jakmile vystoupíte z busu, tak jdete podél vlaječek, takže se určitě neztratíte. Jako první jsme se dostali ke stánku s místním sortimentem: švestkový jam, švestkové osenbei (sušenky, krekry apod.), umeboshi (sladkoslanokyselé švestky), které moc nemusím, ale na Shikoku jsem se dostala k opravdu dobrým, které nebyly tolik slané, protože kombinaci slanokyselého nemusím a po těch se zaprášilo tak, že i D. zíral. Švestkové džusy a pálenky. Umínila jsem si, že švestkový jam si jeden koupím, ale až na cestě zpátky (zde se mi dostalo poučení, o které se s vámi ráda podělím v závěru článku).



Pokračovali jsme dál do sadu a s lítostí musím říct, že ač je polovina února, tak švestky v plném květu nebyly. Sem tam květ, některé stromy byly obsypané pořádně, ale většina stromů v květu nebyla. Říkala jsem si, že kdybychom přijeli později, taky by se nic nestalo. Švestkové matsuri se v Shin Matsudě pořádají od konce ledna, do konce února, ale hádám, že koncem ledna tu nic k vidění nic moc nebylo, protože letos bylo i v Kantou docela chladno...I když oněch slibovaných 30cm-50cm sněhu v Kantou opravdu nespadlo (sněžilo asi hodinu, takže můžu říct, že jsem viděla "pár vloček" nicméně bylo více dní v lednu, kdy teplota v Kantou šla k nule i lehce pod, proto si myslím, že mají švestičky zpoždění, i když naše mini-ume na zahradě už v květu je.



Kromě obdivování ume-švestek tu byl i program. Yabusame tradiční lukostřelba jejíž počátky se řadí do období Jómon, při které se jede na koni a střílí z luku na 3 různé druhy terčů a během jedné jízdy se trefují do 3 terčů rozmístěných po dráze. Údajně první císař Japonska byl zvyklý nosit do boje luk a ten se stal symbolem síly a autority. Nicméně tato dovednost se rozšířila postupně mezi elitní vojáky a samuraje. Kdy bylo třeba nejen vládnout mečem z koňského hřbetu, ale i střílet z koníka. V Japonsku existují dva hlavní styly či školy pro tradiční lukostřelbu a ukázky, které jsme viděli právě v Shin-Matsudě se hlasily k jedné z nich a to ke stylu Takeda. Jejich škola se nachází v Kamakuře při Shintou chrámu Tsurugaoka Hachimanguu . Během programu padlo v souvislosti se školou Takeda padlo i jméno Toshihiro Mifune (coby studenta), což je známý herec z mnoha samurajských filmů.



Focení střelců na koních, bylo velmi obtížné, zvlášť když komentátorka nestíhala pronášet svoji řeč v časech vyhrazených na výměny koní a jejich jezdců. Takže bylo obtížné vychytat ten moment, kdy vyjedou. My jsme seděli hned u prvního terče, do kterého se většinou nikdo netrefil, k nesmírnému zklamání diváků. Někteří starší Japonci na jezdce pokřikovali těsně před tím, než vyslali šíp na terč, což si myslím, že jejich soustředění na střelbu moc nepomáhalo. Naopak u 2. a 3. terče byli střelci na koních úspěšnější. Mezi střelci byly i dívky (2) a i jim samozřejmě diváci fandili, ale když se ani jedna netrefila, tak to bylo okomentovano stylem "no jo holky", někteří mužští diváci zase mudrovali nad tím, že holky jedou příliš pomalu, ale to můžu vyvrátit, protože jsem po neúspěšných pokusech jezdce vyfotit, natáčela videa, takže vím, že holky byly kolikrát i o vteřinu rychlejší. Ono je celkem dřina jet rychle a ještě se trefit, což je cílem téhle disciplíny.




Na Yabusame jsem byla poprvé, takže žádný odborný popis vám nejsem schopná dát, vše co můžu nabídnout je pouze laický pohled "na věc". Musím říct, že to byla opravdu pěkná podívaná. Držela jsem pěsti hlavně holkám, aby se trefily, když ne u našeho terče, tak u 2. nebo 3. na dráze. Myslím si, že je super, že tam holky byly a s manželem jsme jim opravdu fandili. Terče se během programu měnili dva byly čtvercového tvaru. Na první střelbu se použil terč hranatý s namalovaným kruhovým terčem. Pro druhou střelbu se používal čistě dřevěný terč bez malování. Terč, který přišel na konec, byl nejmenší, kruhového tvaru a mám dojem, že ho trefil pouze učitel místní školy, k hlasitému zklamání starších diváků.




Celá akce byla zakončena bubny Taiko, a pak už se začalo uklízet. Skládaly se modré plachty, které byly připraveny pro diváky a nataženy přes rýžové pole. Jeden cizinec si anglicky postěžoval, že to pole ale opravdu smrdí. Patrně do té doby, potkával pole jen bez zápachu, takže pro něj to byl silný zážitek a pro mě vlastně taky, protože jsem měla, co dělat - koutky mi tedy cukaly pořádně. Nicméně úsměv mě přešel, když jsme se pomalu vraceli švestkovým sadem ke stánku s jamem...ano, správně, je tu slíbené poučení: Pokud v Japonsku chceš koupit něco u stánku, kup to radši hned, později už by to nemuselo být k mání...Plačící No nic popojedem... Na na mém youtube naleznete minividea přímo z akce:
1) úvodní rozběh: http://youtu.be/raUljFYklFg
2) první střelba na kulaté terče: http://youtu.be/CEf71XU1yns
3) první střelba na kulaté terče 2: http://youtu.be/vhzDtFrDIug
4) druhá střela na hranaté terče: http://youtu.be/NGDmJHPSs8g
5) příprava na první střelbu: http://youtu.be/x6IOU2sOGXw


Kromě švestek v únoru kvete i tzv. roubai a pořádají se "roubai matsuri" robaj vonný


Udělali jsme si s manželem pěkný den mezi švestkami a pro mě to bylo poprvé a stejně tak jsem poprvé měla možnost vidět Yabusame "naživo" a musím říct, že to bylo super. I když mi bylo líto, že nemám ten švestkový jam, protože jsem chtěla vědět, zda to bude chutnat jako švestková povidla nebo ne. A taky že švetky kvetly jen tak "na půl" takže vám nemůžu ukázat tu nádheru plně kvetoucího švestkového sadu. Při trošce štěstí se mi to podaří třeba příští rok :-) Takara



Svátek obchodníků aneb sv. Valentýn

14. února 2015 v 3:59 | Takara |  Kalendář
Na úvod bych asi měla říct, že mi myšlenka "Valentýn aneb svátek zamilovaných" přijde trošku ujetá a nezaujala mě ani historie toho svátku. Vůbec nejde o to, že bych si snad myslela, že se jedná o kýč nebo držela pózu "americkej svátek, který slavit nebudu!". Jen mi přijde trošku mimo slavit svátek zamilovaných v únoru, když jsou - jak by řekl můj milovaný tatínek - meze ještě studené (při určité venkovní aktivitě, kterou zamilovaní provádějí, vám reálně hrozí zánět ledvin) a o to větší smysl mi dává "byl pozdní večer, první máj..." coby den, kdy se v Čechách sháníme po nejbližší rozkvetlé třešni. Slavení svátku zamilovaných v půlce únoru vnímám tedy spíše jako chytrý tah obchodníků, kteří se mezi tržbami za Vánoce/Nový Rok a za Velikonoce rozhodli vydělat taky nějakou tu kačku v únoru. To ovšem neznamená, že květinou obdrženou "na Valentýna" dárce seřežu domodra. (Ha! čichám, čichám pokrytecké sklony! :-D Je to tak!) Vzhledem k mému sklonu vybírat si partnery, kteří lidově řečeno: "na kytky moc nejsou", tak jsem vlastně byla ráda, že jsem se kytky dočkala alespoň na Valentýna. Ale opravdu bych kytku ocenila i v jiný den, než zrovna na sv. Valentýna. Fakt! Co tím chci říct je, že nejsem v zásadě proti slavení Valentýna a přiznávám, že jsou situace, kdy člověk - žena ocení, že si jeho lepší polovička vzpomene alespoň "na Valentýna", ale nejsem schopná zahnat pocit, že bychom si měli dávat najevo, že se milujeme a jsme pro sebe důležití i v jiné dny, než jen v den, kdy obchodník kasičkou zachrastí a z výloh na nás kouká dekorace alá "srdce na 100 způsobů"...


V Japonsku Valentýna dovedli k dokonalosti tím, že svátek zamilovaných rozdělili. Valentýn je vlastně svátkem zamilovaných ale pro muže. Ptáte se co tedy ženy? Nebojte a Pro ženy je zde White Day (14.3.), zde se obchodníci patrně rozhodli vydělat hned dvakrát, protože Japonci většinou neslaví Velikonoce - výjimkami jsou, ti kteří jsou křesťanského vyznání. Ale pomlázku v Japonsku rozhodně nečekejte! :-) Kromě oné separace svátku zamilovaných, existuje v případě japonského Valentýna, ještě jeden ryze japonský aspekt, který jinde ve světě asi nenajdete. Vděčnost! Poděkování za podporu, pomoc... Vedle Valentýnek typu: "mám tě rád" (variace zahrnující slovo suki = mít rád, oblíbit si) nebo I love you (pro Japonce je asi snazší říct: "miluju tě" v Angličtině, protože v Japonštině jsem ho zatím na žádné Valentýnce napsané neviděla) se zde hojně objevují valentýnské pohlednice se slovem: "děkuji" - sloužící jako projev vděčnosti: otci, bratrovi, kamarádovi, kolegovi...Těm všem se prokazuje na Valentýna vděčnost a dávají se jim bonboniéry, které se vzhledově liší od těch určené manželům či milencům (jsou méně zdobené), nebo třeba sushi naaranžované do tvaru srdce, jež ocení muži, které čokoláda prostě nebere, či jinak tématicky laděné a patřičně oceněné pochutiny. To ale znamená, že mě jako ženu na Valentýna čoko/kytka nečeká a naopak mě čeká práce.

Moje loňské valentýnské překvapení...rozhodně potěšilo :-)

Valentýn pro ženy v Japonsku je časem, kdy obdarovávají, jak své milované, tak i své kolegy většinou čokoládovou bonboniérou a to by jim mělo být oplacenou čokoládovou bonboniérou (s bílou čokoládou) v březnu na White Day. Nicméně někteří kolegové tu "oplátku" řeší tak, že dotyčné dají marshmallow v pytlíku a tím to pro panáčky hasne. Pro řadu Japonek, je dávání čokolád kolegům zbytečné (ty samé pocity mívají Japonci naopak v březnu), ale přesto čokoládu darují, protože "se to tak dělá" a kdyby nedaly nic, tak by se kolegové mohli domnívat, že dotyčná s nimi má nějaký problém, proto je bezpečnější čokoládovou bonboniéru dát, ať už si o tom myslí dotyčná cokoliv. Zajímavý byl průzkum, který dělala Asahi TV, kde se žen ptali na názor na "valentýnské čoko pro kolegy" a zda budou letos kolegy obdarovávat. 58% dotazovaných žen řeklo, že jim to přijde zbytečné, ale celkem 90% se vyjadřilo v tom smyslu, že bonboniéru dají. Mezi muži se názory na valentýnské čoko liší a řekla bych, že to je do jisté míry závislé na tom, zda "dotyčný" čoko rád nebo nerad. Když se v jednom TV programu ptali mužů na to, co oni a "čoko", tak názory byly opravdu různé: byli muži, kteří řekli, že je bonboniéra na sv. Valentýna potěší a byli muži, kteří řekli, že když nebude, tak se zlobit nebudou. Každý rok v únoru lituju Keiko, která pracuje ve firmě s mým manželem a je tam jediná žena na 10 mužů. Vsadím boty, že vybírá bonboniéry pečlivě a já bych jí moc přála, aby její snaha byla v březnu patřičně oceněna ("na oplátku") více, než jen obdržením pytlíku s marshmallow. Ovšem když se podíváme na historii White Day v Japonsku, tak zjistíme, že o marshmallow tam skutečně původně šlo, takže si myslím, že to je ze strany takové muže (toho, který dal marshmallow) pokus o vtip, ale o White Day se rozepíšu, až to bude aktuální. Tzn. v březnu :-)

Odhodlala jsem se upéct svůj první perník v životě...na poprvé to nebylo vůbec špatné (soudě podle počtu manželem "sežraných perníků", ale olšová ruka, co se zdobení týče, je opravdu znát:-)

Co pro mě znamená Valentýn v Japonsku? Kromě toho, že musím/chci obdarovat svého manžela (bylo by mu líto, že nic nedostal a ostatní-kolegové od svých drahých poloviček něco dostali, takže jste si určitě všimli, že moje teorie: "o obdarovávání svých milovaných, má smysl i bez pohledu do kalendáře, teď v praxi dostala trošku na držku, že?) Nicméně, co bych pro svého manžela neudělala :-) Je už naší tradicí, že píšeme dopis, psali jsme si dopisy vedle emailů a skypů, ještě když jsme spolu chodili, a tak psaní dopisů pro nás oba má své kouzlo. S čokoládou to bude horší, proto jsem po svých neúspěšných pokusech z loňska (čokoláda neztuhla) a předloňska (čokoláda byla tak tuhá, že v ní D. nechal málem zuby), zavrhla výrobu domácí čokolády, alespoň do té doby, než najdu dobrý recept. Rozhodla jsem se upéct něco jako variaci "perníkového srdce z pouti". Celkem jsem upekla jedno velké srdce pro manžela - z lásky a 20 menších pro muže v okolí jako vyjádření oné vděčnosti. Ta menší tak byla určená pro kolegy v D. práci, pro mé japonské učitele a také pro zákazníky D., kteří jak se doslechli, že čekáme přírůstek, tak sviště hned obdarovali (jestli něco mají Japonci rádi, tak děti jsou na žebříčku top a z narození dítěte se neraduje jen vaše rodina, ale i sousedi, kolegové a dokonce i zákazníci, to ovšem neznamená, že se nenajdou Japonci, kteří děti nemusí, i těch je hodně a spousta sousedských sporů je o tom, že starší spoluobčané nesnesou dětské hlásky, linoucí se ulicí, parkem apod. občas se není čemu divit, protože někteří malí Japonci se dají bez nadsázky přirovnat k paviánům) Z 20ti perníkových srdíček s nápisem "děkujeme", ovšem přežilo jen 5, protože manžel si na nich pochutnal. Dobrá zpráva je, že mu chutnala, špatná zpráva je, že nemám, co bych dala svým japonským vyučujícím ani manželovým kolegům a musím tedy koupit bonboniéru pro své vyučující. D. kolegům nic dávat nechce, protože prý teď není situace v kanceláři nejlepší "nejsou kamarádi", hádám, že jde jen o výmluvu, aby ospravedlnil sežrání 15ti perníkových srdíček. :-) Poučení pro příště: do fólie zabalit hned, jak zaschne poleva na "u" ve slově arigatou (překlad: děkuju)...


Závěrem bych chtěla popřát těm, kteří slaví Valentýna, ať si ho pěkně užijí. Těm, kteřího neslaví nebo mají stejný postoj jako já tzn. vyznávají lásku mimo dny, které jsou zakroužkované v kalendáři, ale kytce na Valentýna se rozhodně nebrání, protože kytek není v případě dam nikdy dost, jinými slovy "pokrytcům" přeji hezkou ničím nerušenou sobotu. Takara

A Shikoku 四国 máme komplet 2015!

10. února 2015 v 6:55 | Takara |  Japonsko křížem krážem
Následující den, jsme si zapůjčili auto a vyrazili jsme na 100km vzdálené místo zvané Ashizuri Misaki, kde se nachází zajímavé útesy, nádherný chrám a cesta vede podél řeky Shimanto. V létě je možné zapůjčit si kánoe a řeku Shimanto sjet. Funguje zde spousta společností, které za přijatelnou cenu zapůjčí loďku i navigátora. Jenže je zima, takže na kánoe můžeme zapomenout. Když jsme se vydali do půjčovny aut, tak svítilo sluníčko a vypadalo to na parádní den, ale během 5 minut se zatáhlo, vzduch se prudce ochladil a já říkám: "bude sněžit!" Můj muž na mě zůstal zírat, jako jestli jsem se nezbláznila, ale ani ne za minuto na to začalo opravdu sněžit. No super! Letos jsme nejeli na Hokkaidou, protože jsem se obávala jízdy autem ve sněhu a taky prochladnutí, na které si musí dávat těhule pozor, pokud nechtějí porodit předčasně. V Kanagawě sníh moc nebývá a tedy manžel není dobrý zimní řidič. Já pocházím z kraje, kde sníh je pravidelně, takže řízení auta ve sněhových závějích není problém, ale bohužel nevlastním japonský řidičský průkaz, takže je mi to na dvě věci. Ani ne za 15 minut už nasněžilo zhruba 30 cm a já měla sto chutí dneska auto odpískat, ale Daigo chtěl dodržet náš cestovní plán, tak že to riskneme (...a zabijeme se všichni 3...)




Cesta podel řeky Shimanto byla zasněžená a navigace nás co 15minut upozorňovala na to, že bychom měli dát sněhové řetězy. Bohužel žádné jsme v půjčovně nedostali, takže smůla no. Pak jsme sjeli do níže položených míst a sněhu postupně ubývalo, ale prvních 50km jsme jeli sněhem a nevím jak Daigo, já měla docela nahnáno. Dalších 50km už bylo v pohodě a Daigo trhnul rekord, co se rychlosti týče...rozuměj jel jako hovado a tam co byla nařízená 50, tak měl minimálně 60...tohle nesnáším, opravdu, ty cedule ohledně rychlosti tam nejsou pro srandu králíkům...





Foukal silný vítr, takže bylo vidět jak na moři vítr zvedá vodu do výšky. Tohle znám pouze z TV, kdy se informuje o tom, jak za vysokou zdí při pobřeží došlo k záplavám vinou silného větru, který "vodu nafoukal za zeď". Opravdu mazec musím říct a jsem vděčná, že nemáme romantiku na pobřeží, protože se mi zdá, že víc než romantika z toho koukají trable. Podél pobřeží jsme pokračovali až do Ashizuri Misaki, kde je jeden z nejkrásnějších chrámů na Shikoku (podle mě) a maják na útesu. Oblast je známá kaméliemi (tsubaki), které kvetou od pozdního podzimu, přes zimu až zhruba do konce února. Tsubaki se dá zaměnit snáze se Sasankou (ne, nemyslím tu bílou malou kytičku rostoucí v lese v Čechách), v Japonsku mají keře podobné Kaméliovým, které se jmenují Sasanka tyto kvetou jaro/léto, liší se ve tvaru květu, ale rozdíly jsou velmi malé, takže pokud člověk není botanik, tak se splete snadno.




Dojeli jsme na místo a zaparkovali jsme abychom přestoupili na autobus, který nás měl vyvézt až k chrámu. Zpočátku lehce sněžilo, a pak se mraky začaly trhat a začalo svítit sluníčko. Proměna chrámu byla neskutečná. Doporučuju objednat si slunečno, pokud se rozhodnete vydat se na Ashizuri Misaki. Fotky vypadají o dost lépe, což můžete posoudit sami, i když kvalita mého digifoťáku není ta nejlepší...









Za tohle to určitě stálo, jet takovou dálku a nás už jen čekala dlouhá cesta zpátky do Uwajimy, vrácení auta s plnou nádrží, vyzvednutí zavazadel a už jsme vyrazili vláčkem do prefektury Kouchi a stejnojmeného města Kouchi. Jeli jsme vláčkem, který byl o poznání pomalejší než vláčky v Tokyu, ale cestování s ním bylo o dost příjemnější, protože jsem kolem sebe měla prostoru, že by to dalo i na otočku či kotrmelec.



Kouchi Prefektura

V Kouchi jsme zaparkovali na noc a ráno jsme měli v plánu svést se "mybasu", který jezdil, co hodinu a zastávky byly strategicky rozmístěné, tak abyste zvládli navštívit vše, co Kouchi nabízí. A že toho není málo: Hrad, Chrám Chikurenji, Botanickou Zahradu, Muzeum, Vyhlídku z Mt. Godaisan, pláž Katsurahama s místním trhem, kde je muzeum psích šampiónů a jsou k vidění psí zápasy. Ano psí zápasy, neděste se dopředu, později uvedu na pravou míru o co jde.




Pass na autobus máme a můžeme vyrazit. Z dostupné nabídky jsme zvolili 4 věci: muzikální hodiny v Harimayabashi, Katsurahamu, Chikurenji a Mt. Godaisan. Ale k vidění toho bylo o dost víc, my jsme zvolili ty nejzajímavější místa z časových důvodů. Fascinovalo mě, že řidič autobusu každou zastávku vystoupil z a přehodil přívěšek na tabuli s odjezdy. Systém velmi praktický, protože v této oblasti dochází k častým dopravním zácpám, tak je snadné pro turisti skontorlovat si, zda jejich autobus už odjel, nebo má jen zpoždění, i když pro řidiče to znamená jistý pohyb navíc...Naší první zastávkou z výlezem byla vyhlídka z Mt. Godaisan. Výhled do kraje byl super a protože další zastávka byla vzdálená jen asi kilometr, tak jsme se rozhodli, že do chrámu Chikurenji dojdeme po svých. Chrám Chikurenji je pěkný horský chrám a pro mě má ještě další symbolický význam, že jsem si zde zakoupila omikuji...daikichi (velké štěstí) to samozřejmě nebylo, ale asi poprvé jsem zahořela touhou přeložit si své omikuji vlastními silami a za pomoci denshijishou (elektronického slovníku), dosud jsem z lenosti prosila manžela :-D







Pod chrámem Chikurenji jsme se nalodili na bus a vyjeli jsme směr Katsurahama. Katsurahama nádherná pláž s malou svatyní na útesu. Sluníčko svítilo, nebe bez mráčku, jak nepodobné včerejšku...:-) Katsurahama není jen nádherná pláž, ale i akvárium a místní trhy. V restauraci nabízejí rybičku katsuo, která je typická pro tento kraj a i když bych syrové či polosyrové rybičky neměla jíst, tentokrát jsem neodolala a jeden kousek jsem si dala. Nic lepšího v tomto stavu jsem doposud nejedla. A to na syrové moc nejsem.









Dále jsme navštívili ono slavné psí muzeum. Chov psů určitého plemena domnívám se, že se jedná o psy plemena šarpej ALE... (nejsem znalec, u králíků jsou moje znalosti veškerých plemen rozsáhlé, ale psy moc nemusím, takže jsem v oblasti plemen celkem nevzdělaná. Moje znalosti začínají u jezevčíka a končí u bulteriéra, takže pokud byste z fotek poznali plemeno a měli za to, že to není šarpej, neváhejte mě opravit, v tomhle se opravdu nevyznám). Každopádně už od samurajských dob se tu chová jedno a pouze tohle jedno plemeno a kromě chovu psů jsou v této oblasti vyhlášené psí zápasy. Na Shikoku naleznete zvířecí zápasy hned dvakrát. Býčí zápasy a Psí zápasy. Na býčí zápasy jsme nešli, ale psí zápasy zajímaly Daiga, takže jsem chtě nechtě musela jít. Jakékoli zvířecí zápasy se mi příčí, nelíbí se mi to a nechtěla jsem tam jít. Nejprve jsme absolvovali kolečko po muzeu, navštívili jsme psí jesličky, nevím zda ten odér psů cítili ostatní, ale jako těhotná jsem byla ráda, když jsme místnost opustili, protože ten smrd byl neuvěřitelný. Nakonec nás uvedli do hlediště. Uprostřed byla aréna a k mému zděšení jsme seděli od bojové arény cca půlmetru rovnou v první řadě. No doprčic...




Nejprve představili yokozunu (vítěze), a pak vyzyvatele. Psí zápasy mají svá pravidla, aby pes svůj zápas vyhrál musí jeho soupeř buď utíkat nebo kňučet. Šarpej má poměrně silnou kůži a působí jako by ji měl o dvě čísla větší. Nicméně zápas se mi nelíbil, i když po většinu času se snažili psi jeden druhého povalit a dostat dospodu. Párkrát se do zebe zakousli, ale nešlo o kousnutí, ze kterého by tekla krev, psi neměli žádné jizvy ani viditelná zranění. Zápas byl po asi 5 minutách ukončen a skončil nerozhodně. Upřímně jsem se bála, že to bude horší, ale ani tak si psí zápasy mé srdce nezískaly a není to nic, co bych musela vidět znovu.





Tokushima prefektura
Poslední den jsme zaparkovali v Takamatsu, kde jsme začínali naši cestu loni v lednu a bylo to symbolické zakončení. Program, který jsem navrhla, nás začal pomalu zmáhat, takže jsme se rozhodli projít se po Takamatsu a navštívit oblíbený
Ritsurin Kóen (park). Parky v Japonsku nejsou v zimě až takové terno, protože většina květin, keřů a stromů nekvete. Pokud nemají vysázené keře odrůdy Tsubaki (kamélie). Nicméně stále je co vidět i v zimním parku. Jezírka, krásné výhledy: skalky, stromy, čajové domy apod. Já jsem si dovolila porušit moji "dietu" rozuměj "snažím se nepřežírat" a dala jsem si místní sakura dango a v čajovém domě jsme si dali čaj matcha a tsuru mochi. Dýchnul na nás klid a pohoda a v takové atmosféře by si člověk nejraději rozestal peřiny a vyspal se do růžova. Risturin Kóen byl posledním bodem naší cesty pak už jsme se jen postupně vraceli domů přes Maibaru, Shin Ósaku až do Nagoya, kde jsme strávili noc v místním byznys hotelu (Toyoko), abychom se druhý den vrátili v rozumnou dobu zpátky do Kanagawa pref.







Byla to nádherná cesta, navštívili jsme vše, co jsme chtěli vidět a to je to nejdůležitější. Nicméně Shikoku je proslulé poutníky, kteří se snaží navštívit všech 88 místních chrámů. Říká se, že pokud navštívíte všech 88 chrámů, tak se "očistíte" od neštěstí a špatností běžného života. Nicméně pouť po 88 chrámech je celkem náročná a jedna dovolená to jistě nestačí. Dobrá zpráva je, že ta pouť se dá obejít. V jednom chrámu v Ehime Prefektuře, bylo kolem pagody vyskládáno 88 pytlů se jmény všech poutních chrámů a stačilo prostě hodit do kasičky 300yenů a dotknout se každé bílého vaku. Tím symbolicky ten chrám "navštívíte". Takže stačí si sáhnout na 88 vaků se jmény chrámů a máte splněno (mám splněno :-D ) Viz video na youtube: http://youtu.be/y9LkeA7QrMw

Tokushima prefekturu a Kagawa prefekturu jsme navštívili na přelomu 2013/2014 více se dozvíte z článků: http://zestinusakur.blog.cz/1411/zamilovana-mista-shikoku-poprve a http://zestinusakur.blog.cz/1411/zamilovana-mista-shikoku-pokracovani

a fotografie z první cesty 2013/2014 jsou zde: http://takara.rajce.idnes.cz/Shikoku_2013_2014/ a nakonec vytříděné fotky z naší poslední cesty na Shikoku na přelomu roku 2014/2015. Byla to opravdu fuška, protože jsem za celou cestu nafotila přes 3000 fotek a vybrat to nejlepší bylo opravdu náročné. Výsledky mé selekce jsou k vidění na adrese: http://takara.rajce.idnes.cz/Shikoku_2014_2015

JLPT N3 Výsledky

6. února 2015 v 6:00 | Takara |  Japonština
Je to tady, vážení! Výsledky JLPT se konečně objevily na internetu a už jen čekám na zaslání oficiálního dopisu zpravidla ve znění prospěl nebo neprospěl. Kdo mě čte pravidelně, tak si jistě pamatuje, že jsem z testu měla hodně špatný pocit. Hlavně, že jsem měla pocit, že jsem se připravovala na úplně jinou úroveň N3, než byla v testu. Na JLPT se připravuju svědomitě, ale udělala jsem zásadní chybu, že jsem neskontrolovala rok vydaní publikací podle kterých jsem se připravovala na zkoušku. A tak se zjevně stalo, že jsem se připravovala na dřívější verzi N3, která byla o dost jednodušší, z toho co jsem se učila nebo jsme se učili v jazykovce, tam nebylo nic. Což bylo ve srovnání s testem N4, který jsem složila úspěšně, s dobrým a celkem slušným skóre očividné (142/180). Během testu N4 jsem si říkala: " Aaaa, tohle znám. Tohle jsme se učili. Tohle jsem už někde viděla." U testu N3 jsem si říkala: " Co to je? Tohle neznám. Tohle jsem v životě neviděla. He?" Měla jsem sto chutí to vzdát po 10. otázce. Nakonec jsem to doklepala do konce. A byl tu ještě jeden rozdíl: poslech. Zatímco u N4 byl poslech to nejhorší, co tam bylo, tak u N3 byl poslech primitivní a myslela jsem si, že si dělají srandu, po poslechu jsem si říkala, že bych možná mohla mít i plný počet. Ale u věcí, u kterých jsem měla vědět, jsem dost zazmatkovala, např. se mi podařilo poplést kanji pro onsen, vybrala jsem druhou nejbližší variantu, ale to že je až druhá znamená, že je špatně. Jak probíhala zkouška? To se dozvíte zde: http://zestinusakur.blog.cz/1412/zkouska-sem-a-zkouska-tam A jaké jsem si dávala šance?

Pokud projdu, tak to bude s odřenýma ušima. Nicméně spíše jsem měla pocit, že i kdybych měla poslech za plný počet a to asi nemám, tak stejně neprojdu, takže malá naděje je, ale je malá. Pokud bych N3 udělala, pak bych příští rok k N2 určitě nešla, protože pro mě nemá smysl mít vysokou certifikaci s nízkým bodovým ohodnocením (takových lidí je tu dost, např. Číňané, kteří díky znalosti kanji dělají testy na pohodu, jedna moje známá bez předchozího studia Japonštiny, po dvou letech tady, šla rovnou na úroveň N2 a udělala ji, ale v praxi opravdu neumí ani kváknout.) Nebudu spěchat, chci aby certifikát odpovídal mým schopnostem a N3 udělaná s odřenýma ušima není důvod k oslavě...tedy v případě, že vůbec s odřenýma ušima projdu.

certifikace z léta 2014 úroveň N4 udělaná na 78,9%

Jak jsem se odhadovala bodově? Ha, právě teď mám šanci ukázat, zda jsem schopná kriticky zhodnotit své snažení nebo své schopnosti přeceňuji či podceňuji. Umět se správně a přiměřeně se ohodnotit je určitě užitečné pro život. Hádala jsem následovně:

1. slovíčka/gramatika a 2. část čtení jsou dohromady, zde očekávám 40-50bodů ze 120 a známky za jednotlivé části: když budou dobré tak: C, C, C ( narozdíl od N4, kde jsem měla samé A, jako řádná šprtka) a na 3. část poslech si věřím, takže to mohlo dopadnout na 55 bodů z 60. Celkově se budu pohybovat mezi 80-105 body (více jak 105 bodů mít určitě nebudu).

Tak a už vás nebudu napínat, jak jsem tedy opravdu dopadla? Byla jsem nervózní jako sáňky v létě, když jsem se přihlašovala na web JLPT a stále ještě živila malou jiskřičku naděje, že jsem třeba neprolítla...ne že by na tom až tak záleželo, ale jde o to, že by to byl můj první neúspěch za tu dobu, co jsem v Japanu...no vše má své poprvé, že? :-) Neúspěch může být velmi motivační, co si budeme povídat. Takže 3...2...1...

Prošla jsem!

(skóre nic moc pouze 124/180, takže důvod k oslavě není, protože celou zkoušku jsem udělala jen na 68,9% ...N4 jsem měla udělanou na 78,9% takže je jasné, že na N2 nemá cenu spěchat, protože se pomalu blížím ke svému limitu) Nicméně jsem přišla na to, že mám tendenci své schopnosti spíše podceňovat (na tom by asi chtělo zapracovat, protože člověk, který se podceňuje škodí sám sobě)
Výsledky z internetu jsem vyfotila.


1. část slovíčka a gramatika byla z celé zkoušky nejhorší, tam jsem opravdu řadu věcí viděla poprvé v životě, takže výsledek tomu odpovídá. Jen 26 bodů z 60. Takže skoro půlka nebo bych měla říct ani ne půlka. :-(
2. část čtení, texty nudné, člověk měl co dělat, aby u toho neusnul, ale rámcově nemůžu říct, že by texty byly opravdu hodně těžké. Prostě něco jako články v novinách... A výsledek průměrný, 36 bodů z 60.

1. a 2. část mi dala dohromady 62bodů ze 120, takže to bylo s odřenýma "ušima nad polovinou" Hádala jsem si maximálně 50 bodů. A známky mám A z gramatiky tzn. správné odpovědi jsem měla na 67% a více procent, ze slovíček, do kterých spadá i kanji jsem měla měla B správné odpovědi jsem měla mezi 34% až 66% žádné překvapení, s kanji opravdu bojuju a když mám vybrat ze 4 kanji, které se sobě podobají a liší se v jednom, dvou tazích, tak mám většinou problém. Při normálním čtení problém nemám, ale jakmile je výběr, tak mám hlavu jak pátrací balón.
3. část poslech tady jsem si už po testu říkala, že to bylo nějaké snadné a hádála jsem dobrý výsledek, i když jsem neměla dost kuráže na to myslet si, že mám plný počet...:-) nechávala jsem si rezervu -1 či 2 bodíky. Takže mě plný počet 60 z 60 z poslechu příjemně překvapil, jsem za něj ráda.

Tak jsme to s Ayatem společně zvládli, N3 udělaná na 68,9% a tím má snaha o certifikaci v Japonštině prozatím končí...

Závěrem můžu říct, že jsem ráda, že N3 mám splněnou, i když nad body moc neskáču, ale jsem ráda, že nemusím řešit v létě hlídání 4 měsíčního prcka. K N2 se nějakou dobu hlásit nebudu. Nejprve si doplním znalosti úrovně N3, a pak se teprve pustím do příprav na N2 hádám, že to rok či dva zabere, i když jsem u zdroje :-)

Co se Jazykovky týče, tak jsem se přihlásila na únor/březen do školičky mají se probírat témata z běžného života. Původně jsem se hlásila na kurz gramatiky, ale z toho sešlo, protože se nepřihlásilo dost zájemců. Tak alespoň pidi mini kurz pro komunikaci v běžném životě. :-) Po porodu budu mít jiné starosti, takže jazykovka půjde stranou, ale už mám vyhlídnutou paní na hlídání ( na 4hodiny denně) a na podzim bych se tedy chtěla přihlásit do pokračovacího kurzu pro pokročilé v Japonštině. Od dubna 2016 bych ráda do práce, takže se studiu úplně vyhýbat nemůžu. Snad se z toho nezblázním :) Takara

Setsubun 節分 2015

4. února 2015 v 4:34 | Takara |  Kalendář
Letošní Setsubun 節分 vyšel na 3. únor. A o co vlastně jde? Setsubun je oslavou přechodu ze Zimy do Jara. Následující 4. únor je pak ve znamení "risshun kyou" a od toho dne začíná Jaro, podle starých tradic. Možná, že se 4. února dříve oteplovalo a skutečně ume (švestky) už kvetou, a když zrovna nejsou 3 stupně nad nulou a nebe je bez mráčku, tak to na Jaro opravdu vypadá. Nicméně zítřejší předpověď pro Kantou je jasná! Bude sněžit, a prý o něco více, než sněžilo minulý pátek, kdy nám nasněžilo 5 centimetrů (proto jsem se o tom ani nezmiňovala, protože to opravdu nestálo za řeč), ale vlaky měly zpoždění (10 až 30 minut) a po nezasněžených silnicích rachotila auta s pneumatikami vybavenými sněhovými řetězy podle hesla "vždy připraven". Sníh byl záležitostí jen dopoledne, odpoledne po něm už nebyla ani stopa. Jen sem tam kupičky sněhu o velikosti krtinců, které dávaly znát, že nějaký ten sníh tady proběhl. Tento čtvrtek by toho sněhu mohlo být víc a klučina od sousedů, už je natěšený na stavění sněhuláků, kterého si v Kanagawě opravdu moc neužijeme. Na rozdíl od dvoumetrových závějí v některých městech na Hokkaidou. Takže zítra (5.února) Jaro rozhodně nečekáme.

Loni to vypadalo v Kanagawě takto, sněhu napadlo během dvou hodin kolem 50cm a sněžení pokračovalo ještě dva dny, takže jsme se dostali na 80cm až metr. Někteří sousedi se nemohli dostat ven z domu dveřmi, protože jim spadlý sníh od sousedů zatarasil vchod do domu a museli vylézat prosklenými dveřmi z obyváku. Pro lidi žijící na Hokkaidu asi normálka, pro lidi v Kanagawě, kteří vidí zhruba 5 cm dvakrát za zimu: sněhová kalamita :-)

Myslím si, že jsem byla asi jediná, kdo měl ze sněhu radost, uklízení sněhu mě bavilo v Čechách, a tak jsem si to loni užila. Uvidíme, kolik toho napadne letos, protože hlásí, že v Tokyo napadne sníh celkem dvakrát, takže by se mohlo dostat i na nás v Kanagawě. Manžel ze sněhu nadšený není, protože do práce jezdí na kole, ale pokud napadne toho sněhu moc, tak by mohl mít den volna aneb "sněhové" prázdniny. Budu mu držet pěsti!

Dalším dnem, kdy by podle Japonců mělo přijít Jaro, je 1. 3. podle kalendáře. Podle dělení, že rok má 4 roční období: Březen, Duben a Květen jsou brány jako měsíce Jara. A poslední den, "kdy v Japonsku přichází jaro", je "Jarní rovnodennost" Shunbun no hi (21. března). Tak uvidíme, kdy opravdu přijde Jaro, jsem si celkem jistá, že zítra to tedy nebude, ale zpátky k Setsubunu. Podle starých zvyků se tedy slaví konec Zimy a začátek Jara. 3. února chodí Oni-démoni a jsou vyháněni praženými sójovými boby zvanými mame. V tento den Oni navštěvují domácnosti, školky, školy, nemocnice, chrámy. Ve školkách se děti učí řadu písní pro čas Setsubunu např. Oni no pancu (Démoní kalhoty), která je mezi dětmi velmi oblíbená http://www.youtube.com/watch?v=eAGo_MftWEk nebo klasika: Oni ha soto (Démon venku) http://www.youtube.com/watch?v=1hu2uQqhSJc Některé děti přirozeně zažívají podobné trauma jako, když v Čechách chodí Čert s Mikulášem, ale na rozdíl od Čerta, Oniho můžete alespoň zahnat házením "mame", takže třeba takoví předškoláci už mají z návštěvy démonů vyloženě srandu...Pokud školku nenavštíví někdo přestrojený za Oniho, pak učitelé namalují Oniho tvář na plakát, který pověsí na zeď a děti házejí mame na ten plakát. Vrtá vám hlavou kdo nebo co jsou Oni? Pak určitě neváhejte a podívejte se krátké video, které je o tom jak Momotaro, jeden z legendárních hrdinů, který se zrodil z broskve (momo, proto se hlavní hrdina jmenuje Momotaro) bojuje s Oni-démony: http://www.youtube.com/watchv=pY0YreGkAek&list=PLMugwk9WLvc6RrhZO3EEoL7EuJbCVbXdX
Při cestě po Shikoku jsme navštívili ostrov Meshima (女島), kanji je ve významu "žena" a "ostrov" a právě na tomto ostrově je království Oni. Že by si Staří Japonci taky mysleli, že všechno zlé pochází od žen??? V sousedství existuje "mužský ostrov" do páru s tímto ostrovem, ale zda na něm žijí Oni není známo, osobně hádám, že asi spíš nežijí...

Tohle je Oni :-) a to vedle v bílém kabátě je podle Daiga Oni taky :-D

Do domácností, kam Oni nepřijde, se z genkan (to je malá předsíň, kde se nechávají boty) hází ven před dům mame a říká se: "Oni ha soto, fuku ha uchi" (2krát) ***pozn. ha se v tomto případě čte jako wa***. To znamená, že Oni-démoni venku, Štěstí unitř/doma. Jaký je význam, házení mame v tomto případě? Rituál se provádí, aby se po celý rok špatné věci držely venku a do domu přišly jen ty dobré.

Tenhle set z roku 2014, který obsahuje pražené mame a masku Oniho, se prodává v konbini tj. obchůdek fungující 24hodin denně, kterých je po Japonsku spousta, v případě Kantou na každém roku (7/11, Familymart...)

A set z letoška, na kterém je vidět, že design se každý rok mění :-)

Jak je to s jídlem v době Setsubunu? V hlavní roli opět pražené sójové boby - mame , kdy platí, že pokud sníte stejný počet mame jako je váš věk, pak budete po celý rok zdraví. Mám štěstí moje číslo je jen 26, ale jako 80ti letá babča na tom budu hůř, protože mi mame nijak zvlášť nechutnají a muset jich sníst 80, to je pro mě strašná představa. :-D Další tradicí je pojídání Ehoumaki 恵方巻き. Ehoumaki je tradice z Edo periody a má své kořeny v oblasti zvané Kansai a konkrétně v Ósace, tato tradice se postupně rozšířila po Japonsku. V Ósace dosud fungoval jeden z tradičních obchodů vyrábějící Ehoumaki, kam chodily svého času i Geishi. Bohužel tento obchod vyhlásil, že letos je to naposled, co Ehoumaki vyrábí a prodává. Bohužel. V Kantou se dělal průzkum, kolik lidí drží tradici pojídání Ehoumaki a zjistilo se, že 60% dotazovaných lidí Ehoumaki nekupuje a nejí. Dále se zjistilo, že řada lidí v Kantou vůbec netuší, jak se Ehoumaki mají jíst. Tak se na to podíváme, ale nebojte bude to jako obvykle: stručně a jasně.

Ehoumaki z konbini jsou tou nejlevnější variantou

Ehoumaki jsou dlouhé válce rýže, zabalené do řasy a uvnitř je náplň, připomínají norimaki, ale ta řasa, do které se to balí je trošku jiná. Ehoumaki by měly obsahovat 7 přísad. V dnešní době už je naprosto jedno jakých (existují zeleninové Ehoumaki, s krabem či krevetou a dokonce jsem viděla Ehoumaki se stejkem, ale přísad musí být 7, protože symbolizují 7 šťastných Bohů zvaných Shichi Fuku Jin 七福神. Ehoumaki se nesmí krájet na plátky jako norimaki, protože si tím rozkrájíte štěstí a to nechceme. Proč se Ehoumaki jedí? Ehoumaki se jedí za účelem splnění svého přání.

7 Bohů Štěstí :)

Ono schéma pro určování, kam se natočit při pojídání Ehoumaki, podle toho co jsem schopná vydedukovat, hraje roli jaké zvíře je daný rok a podle japonského zvířetníku je rok Ovce, ale to je jen část, podle čeho se to určuje.

Přání nesmíte nikomu říct, během jezení Ehoumaki, které musíte sníst na posezení, se nesmí mluvit. A poslední věc, musíte být natočení čelem na určitou světovou stranu. Každý rok se to mění a zatím jsem nepochytila, podle jakého pravidla se to řídí, pochytila jsem, že dané schéma obsahující japonský zvířetník a taky, že je tam nějaké počítání, ale nebyla jsem schopná vydedukovat přesně , jak to počítají, takže si to beru do příštího roku jako domácí úkol. Pokud chcete slavit Setsubun, tak se toho určitě nebojte, protože v TV běží na 3. únor rady ohledně Setsubunu: kdy a kde vznikly Ehoumaki, jak je správně jíst, a na kterou světovou stranu se při konzumaci natočit. Letos to bylo čelem na západníjihozápad (ZJZ).

A už chlapci dlabou, pokud na dnešek snídali, pak narvat do sebe celé Ehoumaki bude celkem úspěch. Všiměte si, že je v přímém přenosu nekonzumuje žádná žena :-D

Nevíte, na kterou světovou stranu se natočit, pak nezoufejte, matka TV vám ochotně poradí, protože v Japonsku TV radí celkem často, takže vás nenechá na holičkách ani při oslavě japonských svátku...BTW nejsem TV maniak, TV sleduju v časech od 6.30 do 7.30 ráno (především místní zprávy, počasí, kde vám řeknou, zda je dobrý den pro sušení prádla na balkóně nebo ne, rady a typy, jak slavit to či ono, jak uklízet, jak třídit odpad apod.

Tak tedy i já jsem zasedla, sice o den později 4. února (jsem ostuda, včera jsem do sebe už Ehoumaki na noc rvát nechtěla), ale zasedla, čelem směrem ZJZ a snažila se sníst Ehoumaki. Byla to fuška: jednak to sníst a jednak mít zavřenou pusu. Já totiž u jídla mluvím (ne s plnou pusou samozřejmě, to je neslušné), ale konverzace nad obědem mám ráda. Přání nemůžu prozradit, jinak by se mi nesplnilo. 26 mame jsem do sebe taky nasoukala a byla jsem sakra vděčná, že mám narozeniny až po Setsubunu, protože jinak by to bylo o jednu mame navíc...Daigo mame neházel z předsíně ven na ulici, jak se to správně má dělat, protože to nechtěl pak zase uklízet, aby na ulici nebyl nepořádek. Ale popravdě ve městech se tahle tradice stejně moc nevede a je záležitostí spíše venkova. U nás to bylo tak, že se mame házeli z prosklených dveří našeho obývacího pokoje ven na zahradu. Na zahradě to ničemu nevadí a ptáci budou mít alespoň, co jíst. A to byl pro nás letos celý Setsubun. Myslím si, že až nám děti trošku povyrostou, tak budeme Setsubun prožívat trošku intenzivněji, než tomu bylo dosud, ale už teď vím, že Oni-démony si domů zvát nebudeme. Hádám, že naši malí svišti nám doma Oni- démony rádi a plnohodnotně zastoupí. Takara