A Shikoku 四国 máme komplet 2015!

10. února 2015 v 6:55 | Takara |  Japonsko křížem krážem
Následující den, jsme si zapůjčili auto a vyrazili jsme na 100km vzdálené místo zvané Ashizuri Misaki, kde se nachází zajímavé útesy, nádherný chrám a cesta vede podél řeky Shimanto. V létě je možné zapůjčit si kánoe a řeku Shimanto sjet. Funguje zde spousta společností, které za přijatelnou cenu zapůjčí loďku i navigátora. Jenže je zima, takže na kánoe můžeme zapomenout. Když jsme se vydali do půjčovny aut, tak svítilo sluníčko a vypadalo to na parádní den, ale během 5 minut se zatáhlo, vzduch se prudce ochladil a já říkám: "bude sněžit!" Můj muž na mě zůstal zírat, jako jestli jsem se nezbláznila, ale ani ne za minuto na to začalo opravdu sněžit. No super! Letos jsme nejeli na Hokkaidou, protože jsem se obávala jízdy autem ve sněhu a taky prochladnutí, na které si musí dávat těhule pozor, pokud nechtějí porodit předčasně. V Kanagawě sníh moc nebývá a tedy manžel není dobrý zimní řidič. Já pocházím z kraje, kde sníh je pravidelně, takže řízení auta ve sněhových závějích není problém, ale bohužel nevlastním japonský řidičský průkaz, takže je mi to na dvě věci. Ani ne za 15 minut už nasněžilo zhruba 30 cm a já měla sto chutí dneska auto odpískat, ale Daigo chtěl dodržet náš cestovní plán, tak že to riskneme (...a zabijeme se všichni 3...)




Cesta podel řeky Shimanto byla zasněžená a navigace nás co 15minut upozorňovala na to, že bychom měli dát sněhové řetězy. Bohužel žádné jsme v půjčovně nedostali, takže smůla no. Pak jsme sjeli do níže položených míst a sněhu postupně ubývalo, ale prvních 50km jsme jeli sněhem a nevím jak Daigo, já měla docela nahnáno. Dalších 50km už bylo v pohodě a Daigo trhnul rekord, co se rychlosti týče...rozuměj jel jako hovado a tam co byla nařízená 50, tak měl minimálně 60...tohle nesnáším, opravdu, ty cedule ohledně rychlosti tam nejsou pro srandu králíkům...





Foukal silný vítr, takže bylo vidět jak na moři vítr zvedá vodu do výšky. Tohle znám pouze z TV, kdy se informuje o tom, jak za vysokou zdí při pobřeží došlo k záplavám vinou silného větru, který "vodu nafoukal za zeď". Opravdu mazec musím říct a jsem vděčná, že nemáme romantiku na pobřeží, protože se mi zdá, že víc než romantika z toho koukají trable. Podél pobřeží jsme pokračovali až do Ashizuri Misaki, kde je jeden z nejkrásnějších chrámů na Shikoku (podle mě) a maják na útesu. Oblast je známá kaméliemi (tsubaki), které kvetou od pozdního podzimu, přes zimu až zhruba do konce února. Tsubaki se dá zaměnit snáze se Sasankou (ne, nemyslím tu bílou malou kytičku rostoucí v lese v Čechách), v Japonsku mají keře podobné Kaméliovým, které se jmenují Sasanka tyto kvetou jaro/léto, liší se ve tvaru květu, ale rozdíly jsou velmi malé, takže pokud člověk není botanik, tak se splete snadno.




Dojeli jsme na místo a zaparkovali jsme abychom přestoupili na autobus, který nás měl vyvézt až k chrámu. Zpočátku lehce sněžilo, a pak se mraky začaly trhat a začalo svítit sluníčko. Proměna chrámu byla neskutečná. Doporučuju objednat si slunečno, pokud se rozhodnete vydat se na Ashizuri Misaki. Fotky vypadají o dost lépe, což můžete posoudit sami, i když kvalita mého digifoťáku není ta nejlepší...









Za tohle to určitě stálo, jet takovou dálku a nás už jen čekala dlouhá cesta zpátky do Uwajimy, vrácení auta s plnou nádrží, vyzvednutí zavazadel a už jsme vyrazili vláčkem do prefektury Kouchi a stejnojmeného města Kouchi. Jeli jsme vláčkem, který byl o poznání pomalejší než vláčky v Tokyu, ale cestování s ním bylo o dost příjemnější, protože jsem kolem sebe měla prostoru, že by to dalo i na otočku či kotrmelec.



Kouchi Prefektura

V Kouchi jsme zaparkovali na noc a ráno jsme měli v plánu svést se "mybasu", který jezdil, co hodinu a zastávky byly strategicky rozmístěné, tak abyste zvládli navštívit vše, co Kouchi nabízí. A že toho není málo: Hrad, Chrám Chikurenji, Botanickou Zahradu, Muzeum, Vyhlídku z Mt. Godaisan, pláž Katsurahama s místním trhem, kde je muzeum psích šampiónů a jsou k vidění psí zápasy. Ano psí zápasy, neděste se dopředu, později uvedu na pravou míru o co jde.




Pass na autobus máme a můžeme vyrazit. Z dostupné nabídky jsme zvolili 4 věci: muzikální hodiny v Harimayabashi, Katsurahamu, Chikurenji a Mt. Godaisan. Ale k vidění toho bylo o dost víc, my jsme zvolili ty nejzajímavější místa z časových důvodů. Fascinovalo mě, že řidič autobusu každou zastávku vystoupil z a přehodil přívěšek na tabuli s odjezdy. Systém velmi praktický, protože v této oblasti dochází k častým dopravním zácpám, tak je snadné pro turisti skontorlovat si, zda jejich autobus už odjel, nebo má jen zpoždění, i když pro řidiče to znamená jistý pohyb navíc...Naší první zastávkou z výlezem byla vyhlídka z Mt. Godaisan. Výhled do kraje byl super a protože další zastávka byla vzdálená jen asi kilometr, tak jsme se rozhodli, že do chrámu Chikurenji dojdeme po svých. Chrám Chikurenji je pěkný horský chrám a pro mě má ještě další symbolický význam, že jsem si zde zakoupila omikuji...daikichi (velké štěstí) to samozřejmě nebylo, ale asi poprvé jsem zahořela touhou přeložit si své omikuji vlastními silami a za pomoci denshijishou (elektronického slovníku), dosud jsem z lenosti prosila manžela :-D







Pod chrámem Chikurenji jsme se nalodili na bus a vyjeli jsme směr Katsurahama. Katsurahama nádherná pláž s malou svatyní na útesu. Sluníčko svítilo, nebe bez mráčku, jak nepodobné včerejšku...:-) Katsurahama není jen nádherná pláž, ale i akvárium a místní trhy. V restauraci nabízejí rybičku katsuo, která je typická pro tento kraj a i když bych syrové či polosyrové rybičky neměla jíst, tentokrát jsem neodolala a jeden kousek jsem si dala. Nic lepšího v tomto stavu jsem doposud nejedla. A to na syrové moc nejsem.









Dále jsme navštívili ono slavné psí muzeum. Chov psů určitého plemena domnívám se, že se jedná o psy plemena šarpej ALE... (nejsem znalec, u králíků jsou moje znalosti veškerých plemen rozsáhlé, ale psy moc nemusím, takže jsem v oblasti plemen celkem nevzdělaná. Moje znalosti začínají u jezevčíka a končí u bulteriéra, takže pokud byste z fotek poznali plemeno a měli za to, že to není šarpej, neváhejte mě opravit, v tomhle se opravdu nevyznám). Každopádně už od samurajských dob se tu chová jedno a pouze tohle jedno plemeno a kromě chovu psů jsou v této oblasti vyhlášené psí zápasy. Na Shikoku naleznete zvířecí zápasy hned dvakrát. Býčí zápasy a Psí zápasy. Na býčí zápasy jsme nešli, ale psí zápasy zajímaly Daiga, takže jsem chtě nechtě musela jít. Jakékoli zvířecí zápasy se mi příčí, nelíbí se mi to a nechtěla jsem tam jít. Nejprve jsme absolvovali kolečko po muzeu, navštívili jsme psí jesličky, nevím zda ten odér psů cítili ostatní, ale jako těhotná jsem byla ráda, když jsme místnost opustili, protože ten smrd byl neuvěřitelný. Nakonec nás uvedli do hlediště. Uprostřed byla aréna a k mému zděšení jsme seděli od bojové arény cca půlmetru rovnou v první řadě. No doprčic...




Nejprve představili yokozunu (vítěze), a pak vyzyvatele. Psí zápasy mají svá pravidla, aby pes svůj zápas vyhrál musí jeho soupeř buď utíkat nebo kňučet. Šarpej má poměrně silnou kůži a působí jako by ji měl o dvě čísla větší. Nicméně zápas se mi nelíbil, i když po většinu času se snažili psi jeden druhého povalit a dostat dospodu. Párkrát se do zebe zakousli, ale nešlo o kousnutí, ze kterého by tekla krev, psi neměli žádné jizvy ani viditelná zranění. Zápas byl po asi 5 minutách ukončen a skončil nerozhodně. Upřímně jsem se bála, že to bude horší, ale ani tak si psí zápasy mé srdce nezískaly a není to nic, co bych musela vidět znovu.





Tokushima prefektura
Poslední den jsme zaparkovali v Takamatsu, kde jsme začínali naši cestu loni v lednu a bylo to symbolické zakončení. Program, který jsem navrhla, nás začal pomalu zmáhat, takže jsme se rozhodli projít se po Takamatsu a navštívit oblíbený
Ritsurin Kóen (park). Parky v Japonsku nejsou v zimě až takové terno, protože většina květin, keřů a stromů nekvete. Pokud nemají vysázené keře odrůdy Tsubaki (kamélie). Nicméně stále je co vidět i v zimním parku. Jezírka, krásné výhledy: skalky, stromy, čajové domy apod. Já jsem si dovolila porušit moji "dietu" rozuměj "snažím se nepřežírat" a dala jsem si místní sakura dango a v čajovém domě jsme si dali čaj matcha a tsuru mochi. Dýchnul na nás klid a pohoda a v takové atmosféře by si člověk nejraději rozestal peřiny a vyspal se do růžova. Risturin Kóen byl posledním bodem naší cesty pak už jsme se jen postupně vraceli domů přes Maibaru, Shin Ósaku až do Nagoya, kde jsme strávili noc v místním byznys hotelu (Toyoko), abychom se druhý den vrátili v rozumnou dobu zpátky do Kanagawa pref.







Byla to nádherná cesta, navštívili jsme vše, co jsme chtěli vidět a to je to nejdůležitější. Nicméně Shikoku je proslulé poutníky, kteří se snaží navštívit všech 88 místních chrámů. Říká se, že pokud navštívíte všech 88 chrámů, tak se "očistíte" od neštěstí a špatností běžného života. Nicméně pouť po 88 chrámech je celkem náročná a jedna dovolená to jistě nestačí. Dobrá zpráva je, že ta pouť se dá obejít. V jednom chrámu v Ehime Prefektuře, bylo kolem pagody vyskládáno 88 pytlů se jmény všech poutních chrámů a stačilo prostě hodit do kasičky 300yenů a dotknout se každé bílého vaku. Tím symbolicky ten chrám "navštívíte". Takže stačí si sáhnout na 88 vaků se jmény chrámů a máte splněno (mám splněno :-D ) Viz video na youtube: http://youtu.be/y9LkeA7QrMw

Tokushima prefekturu a Kagawa prefekturu jsme navštívili na přelomu 2013/2014 více se dozvíte z článků: http://zestinusakur.blog.cz/1411/zamilovana-mista-shikoku-poprve a http://zestinusakur.blog.cz/1411/zamilovana-mista-shikoku-pokracovani

a fotografie z první cesty 2013/2014 jsou zde: http://takara.rajce.idnes.cz/Shikoku_2013_2014/ a nakonec vytříděné fotky z naší poslední cesty na Shikoku na přelomu roku 2014/2015. Byla to opravdu fuška, protože jsem za celou cestu nafotila přes 3000 fotek a vybrat to nejlepší bylo opravdu náročné. Výsledky mé selekce jsou k vidění na adrese: http://takara.rajce.idnes.cz/Shikoku_2014_2015
 


Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. února 2015 v 18:37 | Reagovat

Mě pobavila "turbopouť" po 88 chrámech za pouhých 300 jenů :-). Shikoku bych určitě měl na programu, kdybych ještě někdy přijel do Japonska, ale mám-li být upřímný, moc nevěřím, že to nastane. Na druhou stranu, něco podobného už jsem si říkal i před první a před druhou cestou. Vždycky je to jen a jen otázka okamžité motivace. Japonsko se umí na člověka přichytit a odmítá se pustit :-).

2 Takara Takara | Web | 11. února 2015 v 9:58 | Reagovat

[1]: Jak se zdá, obejít se dá naprosto všechno :-) :-D

3 Tomáš Tomáš | E-mail | 12. února 2015 v 18:11 | Reagovat

Ahoj, som prekvapený že ti o tom plemene psov manžel nič nepovedal lebo je to ich národný klenot TOSA INU.

4 Takara Takara | Web | 12. února 2015 v 22:04 | Reagovat

[3]: Ahoj je super, že jsi informovanější :-), ale já bych zase tak překvapená nebyla...Zjevně ač je to národní klenot, tak ne všichni ho staví do výše :-), a jen tak mezi námi, někomu se ona tradice boje nemusí líbit, ač je Japonec...osobně jsem v tom muzeu byla z donucení (manžel to chtěl vidět na vlastní oči), psy nemám ráda, mám z nich hrůzu (je úplně jedno jestli je to jezevčík nebo německý ovčák, jakmile to začne štěkat, tak je to prašť, jako uhoď )takže mě manžel řečmi o Tosa Inu už neoblažoval... :-)Doufám, že to jako vysvětlení stačí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama