Únor 2016

3. února Setsubun

29. února 2016 v 1:40 | Takara |  Kalendář
Podrobnější info o Setsubunu naleznete zde http://zestinusakur.blog.cz/1502/setsubun-2015 a tím by mohl příspěvek o Setsubunu i končit, ale nebojte se i dnes se dozvíte něco nového. Dnes vám popíšu, jak probíhá oslava Setsubunu ve školce.
Základní info o Setsubunu je takové, že v podstatě Setsubunoví démoni zvaní Oni, jsou podobní našim českým čertům, jen ty japonské Oni se dají zahnat sojovými boby a písnička či básnička je neobměkčí.
Stejně jako v Čechách oslava Setsubunu znamená trauma pro některé děti zvlášť v případech, kde je oslava Setsubunu vyhnaná do extrému. Předškoláci mají už z Oni legraci a zpravidla správně odhalí, kdo se skrývá v kostýmu Oniho. Menší děti, brečí a brečí hodně. Ze zkušenosti pedagoga musím říct, že oslava Setsubunu je peklem pro hodné děti, je totiž odpozorováno, že "hodné" děti nemají rychlé nohy, takže Oni většinou chytnou "hodné" dítě, protože "zlobivci" mají rychlé nohy a prostě Onimu zdrhnou...takže výchovná lekce je nula. Nehledě na fakt, že v některých školkách se to přehání.


Základní myšlenkou je postrašit "zlobivce", což znamená pro učitele a rodiče svátek, kdy se baví tím, jak děti řvou a brečí. V některých případech je velmi těžké zachovat vážnout tvář, zvlášť když se jedná o děťátko, které vytrapuje po celý rok. Nicméně zastávám názor, že i při Oních hrátkách by mělo zůstat bezpečné místo, kam ani Oni nesmí, jako úkryt pro k smrti vystrašené děti...Některé děti se rozbrečely už týden dopředu při pouhé zmínce o Onim, takže takové dítě není třeba chytat a nosit někam pryč.


Ve školce oslava Setsubunu probíhá tak, že děti si vyrobí masky Oni. Pak zpravidla 2. nebo 3. února se jeden z učitelů přestrojí za Oniho a přijde honička dětí. Děti křičí a utíkají. V některých školkách používají malé pytlíčky se sojovými boby na zahnaní Oniho a v jiných házejí barevné balónky, které nahrazují ony sojové boby. Honička trvá 5-10 minut.


Pak když už je učitel-Oni unaven se začnou dohadovat, zda se nestanou kamarády. Zpravidla dokud nějaké dítě brečí, tak se kamarády nestanou, protože Oni nemají rádi ubrečené děti. Takže i ti nejvyděšenější musejí utřít slzy, zatáhnout nudli a nasadit úsměv. Následuje společné focení s Onim a nakonec Oni odchází, občas se objevuje ještě jako připomenutí následující dny, ale to není pravidlem. Ve třídách s miminky se snaží děti moc neděsit, v ideálním případě vyřežou Oniho z kartónu a házejí balónky na karton. Po návštěvě Oniho děti sní symbolicky pár sojových bobů. Nejí svůj věk + 1, protože se očekává, že děti budou slavit Setsubun doma s rodiči, tak aby jim následující den nerachtalo v bříšku snědí jeden nebo dva.

Za mě vyhánět do extrému Setsubun není dobré, sama uvažuju, že bych Ayata na den Setsubunu ze školky odhlašovala, až do doby než by byl dostatečně velký a byl schopný pochopit, že to není opravdový Oni, ale jen učitel v převleku...Když jde o Ayata, tak si možná počínám hloupě. Tak vám přeji krásný Setsubun a moc ty naše děti nestrašte! :-)

2. pondělí v Lednu aneb Seijin no hi

27. února 2016 v 3:56
成人の日 sei jin no hi je zvláštní ceremonie na počest lidí, kteří v daném roce dosáhnou 20 let. Slaví se vždy 2. pondělí v lednu a letos tento den vyšel na 11. ledna. Tento den je státním svátkem, takže je důvodem, prodlouženého víkendu, tzv. san ren kyu, což znamená 3 po sobě jdoucí dny volna, ale neradujte se, to zahrnuje víkend, takže ten den volna navíc je pouze jeden.

Tzv. 二十歳, hatachi je věk, ve kterém se stávají Japonci dospělými, takže mohou pít alkohol a kouřit až od 20.roce života. Nicméně jiné úkony jako například uzavírání sňatku je tu pro dívky od 16. let a pro chlapce od 18.let. Řízení automobilu je tu stejné jako v Čechách od 18-ti let. Trestní odpovědnost je tu ale až od 20 let, takže osoba ve věku 18./19. let je stále podle zákona braná jako osoba mladistvá. V poslední době se hovoří o změnách v legislativě, protože se zvyšuje počet tzv. mladistvých kriminálníků, ať už jde o zločiny typu: kradení v obchodech, zapichování párátek do jídla, až po vraždy, kdy někteří takzvaní mladiství udávají jako důvod pro vraždu "že chtěli vědět jaké je to někoho zabít". Proto se začínají ozývat hlasy, že hranice trestní odpovědnosti a volební právo by se posunula na 18 let. S čímž naprosto souhlasím. V 18-ti letech už by člověk měl vědět, co je dobré a špatné (kolikrát to vědí i děti ve školce), a že za své činy nese odpovědnost.


Slavnost ke vstupu do dospělosti, je velkou příležitostí jako pro chlapce tak pro dívky obléci si kimono (v případě dam speciální typ kimona zvaný furisode, který má jiný střih rukávů, v případě pánů je to tmavé kimono s hakamou, která může být střižena do tvaru kalhot tzv. umanori nebo jako dlouhá suknice ando bakama, typů hakam je hodně, takže se tu nebudu pouštět do detailů, protože to by bylo na celý článek, v budoucnu se do tohoto téma ráda pustím) , ale není to jen tak, zpravidla si musejí přivstat, aby měli vlasy, make up a kimono vše včas. Make up na sebe patlají v tento den i muži, protože součástí slavnosti je i focení. V dnešní době panové volí místo tradičního kimona oblek. Nicméně dámy zůstávají u tradičního kimona, které je barevné, doplněné kožešinovým přehozem, protože v lednu už bývá dost zima.

Dané ročníky se shromáždí před místním městským úřadem, kde proběhne ceremonie. protože lidé v sousedství se navzájem znají a chodí do lokálních škol, účastní se Japonci ceremonie společně se svými spolužáky. Účast není povinná, ale vzhledem k tomu, že Japonci jsou na různé ceremonie hodně zatížené, tak nejít se považováno za podivné. Dále oslavy probíhají v kruhu rodinném, kdy se sejde celý klan.

Na večer probíhají různé párty a samozřejmě, že je to čas nejen sáhodlouhých proslovů, ale i čas kdy se hodně pije. To je stejné všude na světě. Tak pěkný den plnoletosti! Pokud vám je 19, tak to pěkně oslavte.

Opice a Krab

24. února 2016 v 6:12 | Takara |  Z japonské pohádky do pohádky


Doma kraba přivítaly jeho děti: " Tatínek se vrátil, Tatínek se vrátil!" a společně semínko zasadili. Pěkně semínko zalévaly, až se objevil první lístek, a pak druhý lístek, a pak další a další. Ze země vyrostl malý stromeček, který byl každým dnem větší a větší. Krabi se o svůj stromek velmi pečlivě starali. Zalévali ho, zpívali mu a strom pěkně rostl.

Až přišlo jaro a strom se obalil květy, a pak v létě se objevily první zelené plody. A krabi zpívali: " zelená, zelená, ta je pěkná, ale já ale já raději oranžovou. Tak honem pospěš ze zelené na oranžovou se změň" Zelené kaki je velmi tvrdé a nelze ho jíst, a tak krabi čekali až plody zoranžoví. A tak přišel podzim a tak se stalo. Na podzim si to krabi přimetelili ke svému obřímu stromu, aby kaki sklidili. Nicméně strom byl příliš vysoký a krabi na něj nevylezli. Po té celé námaze byli krabi zoufalí, tak se těšili až si posvačí kaki.


Kde se vzala tu se vzala Opice se skvělou nabídkou: " Já vám kaki pomůžu sklidit." Krabi nadšeně souhlasili, ale jakmile Opice vylezla na strom, začala se cpát kaki a dolů krabům neshodila ani jedno. "Přestaň se cpát a něco nám shoď dolů," volali krabi. "Dobře," povídá Opice a utrhla zelené kaki ze stromu a trefila s tím zeleným kaki kraba rovnou mezi oči. "Auauuau, ty jsi ale zlá Opice." plakal krab. Zelené kaki bylo pěkně tvrdé a tatínek Krab to odstonal. Malí krabi plakali: "Tatínku, tatínku, my tu opici pěkně potrestáme, za to tvoje zranění." Malí krabi plakali pro tatínka, když k nim přilétl kamarád Hachi (včelka). Ten když vyslechl, co se stalo, tak řekl: " Pojďte, však my tu zlou Opici vytrestáme."


Přivedl si další kamarády Konbu (řasa, do které se balí onigiri), Usu (nádoba na výrobu mochi) a Kuri (jedlý kaštan) a ti se schovali v domu u Opice a když přišla Opice domů, tak ji pěkně vytreslali:, Opice uklouzla na Konbu (řasa, do které se balí onigiri) Jedlý Kaštan, který se schoval do krbu, byl celý horký a Opici popálil. Včela Opici pobodala (berme s rezervou, pravděpodobně to byla Vosa, včela píchne jednou a má dost) Opice se snažila utéci, ale Usu ji dohonil a zasedl ji, tak že se nemohla ani hnout a donutili ji aby se šla omluvit Tatínkovi-Krabovi. "Omlouvám se, já jsem nechtěla," plakala Opice. Krabí rodina Opici odpustila a společně sklidili všechno kaki a od té doby tam všichni žijí šťastně a spokojeně. No a pěkně si pomáhají.




V dospělé verzi této "mukashi banashi" Opice zabila matku-krabů a Krabíci se rozhodli Opici se pomstít a Opici zabili. Rovněž v dospělé verzi nefunguje konbu - řasa ani včela či vosa ani usu a ani jedlý kaštan. Vše se točí kolem kaki stromu a nedodrženého slibu, který dala Opice Krabovi. Přeji příjemné čtení. Takara

Přeložila Ivana Harada 11/1/2016
Z originálu: サルカニ話 (日本昔話アニメ絵本ーsvazek 2)
ISBN: 978-4-522-18202-4

Jak dostat děti do školky?

13. února 2016 v 9:00 | Takara |  Japonsko radosti a starosti běžného života.
Předškolní vzdělávání malých Japonců je kapitolou samo o sobě, jako studovaná učitelka mám k řadě věcí výhrady ale na řadu věcí jsem změnila po letech svůj názor. Předškolní vzdělávání obsahuje jesličky hoikuen a školky youchien. Zatímco hoikuern je pro děti od 0 do 6 let, školka je pro děti od 3 do 6 let. Zpravidla platí, že do jesliček se umisťují děti starší 2 měsíců, což je ze zákona daná minimální mateřská dovolená a všechny firmy jsou povinny čekat na vás minimálně 2 měsíce. Ve statních firmách se dá čerpat mateřská až jeden rok, ale většinou to probíhá tak, že žena nastoupí do práce dva měsíce po porodu nebo nemá práci, a pak zůstává doma. Některé matky zůstávají doma do 3. let věku dítěte, a pak dají dítě do školky a pracují na částečný úvazek.


Musím říct, že nabídka částečných úvazků je v Japonsku vyšší než u nás v Čechách. Řada matek pracuje na částečný úvazek, rozváží zboží, letáky, dělají práci z domova (kompletace propisek atd) nebo pracují na částečný úvazek ve své původní práci. Většina matek je ale doma s dítětem, které od 2 až 3 let posílají do školky a jsou prostě doma. Více začínají matky pracovat až jejich děti začnu chodit do základní školy (shougakkou), ale většinou i tehdy zůstávají doma nebo maximálně pracují na částečný úvazek, tak aby nevydělaly více než 1 milion yenů ročně, protože tehdy by musely platit daně, které nejsou zanedbatelnou položkou. Dalším důvodem je, že na Japonkách leží většinou celá domácnost a pokud je chlap starší ročník, tak tradice velí, že doma nehne ani prstem. Takže si to představte mít celou domácnost na sobě, péči o dítě také a ještě chodit do práce na plný úvazek. A manžel by jen přišel z práce a dožadoval se jídla, sexu a odpočinku. Není divu, že řada Japonek se vdát nechce, takže se mladí muži začali adaptovat a někteří z nich dokonce ví, co s vysavačem. Ve svém okolí mám už ty muže, kteří ví, co s odpadkovým košem, co s vypraným prádlem, vysavačem a špinavým nádobím a vnímám to maximálně pozitivně. Protože ten tradiční styl nemůže fungovat, když žena chodí ještě ke všem svým povinnostem ještě do práce...Tradiční styl byl založen na určité rovnováze a sociálních rolích: žena doma a chlap v práci.

Mně osobně vyhovuje více: žena v práci, muž v práci a domácnost napůl... nicméně na tenhle model je v Japonsku stále brzo. Žena jde do práce hlavně v rodinách, kde muž dostatečně nevydělává nebo tam kde má dobrou kariéru, o kterou nechce přijít. Pro některé matky není snadné dát své dítě do jeslí, zatímco jiné si od něj velmi rády odpočinou. Ani jedno není špatně, každá žena je totiž jiná a i mateřský pud je u každé ženy vyvinut trošku jinak.

V čem se liší jesle od školky?
Jesle-hoikuen: 0-6, pro pracující matky, v času od 7.00 do 20.00, od pondělí do soboty
Školka-youchien: 3-6 pro ženy na mateřské či na částečný úvazek od 8.00 do 15.00, od pondělí do pátku


Vzdělání učitelů je různé od univerzity, přes pouhý půlroční až roční večerní kurz, který je podle mých zkušeností naprosto nedostačující apod. Pokud má učitel kvalifikaci pro jesle, pak může pracovat i ve školce, ale pokud má učitel kvalifikaci jen pro školku, pak v jeslích pracovat nemůže. Proto si řada učitelů, chtě nechtě musí dopnit kvalifikaci. Certifikáty ze zahraničí například bakalář v oboru předškolního vzdělávání se zatím neuznávají, nicméně do budoucna bychom měli mít stejné možnosti jako zdravotní sestry, jejichž vzdělání z ciziny se začalo uznávat a musejí skládat jen testy z Japonštiny.
V budoucnu toto čeká i na učitele, ale než se to uzákoní, tak to potrvá, takže pro mě přichází v úvahu dodělat si vzdělání pro jesle v Japonštině. (jsem optimista, proto si myslím, že budu mít dříve japonský certifikát pro učitele, než tato změna k lepšímu bude uzákoněna.)

Jesle-Hoikuen je určen pro pracující matky, ale protože existují, jak státní tak soukromé hoikueny, tak i nepracující matka může své dítě dostat do hoikuenu, ovšem to levná záležitost. Za dítě 0-1 rok zaplatíte mezi 60-80 tisíci yenů (12-14 tisíc Kč) Pokud chcete dostat své dítě do hoikuenu státního, tak pokud nepracujete, ale práci hledáte, tak dítě do hoikuenu můžete dostat, ale jen na tři měsíce, pokud si během té doby pracovní příležitost neobjeví, tak je vaše dítě z hoikuen vyřazeno.

Základní dělení hoikuenu podle druhu a typu financování
  • státní, veřejné: státní kokuritsu 国立, veřejný kouritsu 公立、shiritsu hoikuen 市立(státní, městský hoikuen financovaný z daní)
*speciálním druhem je tzv. ninkagai hoikuen 認可外保育園, byouji hoikuen 病児保育園, nintei hoikuen 認定保育園
  • soukromé hoikueny se dělí na:
  1. kojin hoikuen 個人保育園, shiritsu hoikuen !!!stejné čtení, takže Japonci často říkají watakushiritsu hoikuen, aby odlišili význam shiritsu (protože shiritsu s jinou kanji má význam "veřejný" 私立 保育園soukromý (financují se z toho, co vydělají)
  2. hoikuen polosoukromý (samofinancování, plus příspěvky od státu)
Základní dělení školek podle druhu-youchien 幼稚園
  • veřejné školky 公立幼稚園
  • soukromé, které nabízejí servis od 0-do 6 let věku dítěte 私立幼稚園
    • mezinárodní školky, kde hlavním jazykem je Angličtina インタ-ナショナルスク-ル
Přijímací řízení do jeslí a do školky probíhá na městském úřadě (shiyakusho 市役所, kuyakushou 区役所), vyplníte formulář, váš manžel ten formulář musí potvrdit ve své práci a i vy musíte vzít formulář do své práce (pokud práci) máte. Formulář se v Kanagawě podává každý měsíc do 10., ale hlavní příjmací řízení na nový školní rok vyžaduje dokumentaci do 10.12. (protože školní rok začíná v dubnu) V případě dodatečného výběrového řízení trvá až měsíc, než o přijetí či nepřijetí rozhodnou a přednost mají matky samoživitelky, dále lidé ve svízelné životní situaci, pak pracující matky, a pak ti ostatní. Ve formuláři je sekce kam dopníte zda pracujete, zda práci hledáte, nebo zda jste žena v domácnosti, ta poslední zmíněná, má nejmenší šanci dostat své dítě do hoikuenu.


Kolik za hoikuen zaplatíte závisí na tom, kolik vyděláváte společně s manželem a nebo kolik vydělává váš manžel, pokud zrovna nepracujete. Platí, čím vyšší plat manžel má, tím více za hoikuen zaplatí měsíčně. Ceny státního hoikuenu se pohybují od 15tisíc po 70 tisíc měsíčně. Ceny za soukromý houiken se pohybují od 40 tisíc do 100 tisíc, zde se většinou připlácí za speciální výuku Angličtiny.

Přijmací řízení do státních jeslí probíhá tedy přes městský úřad, zatímco v případě soukromých jeslí, kam prostě přijdete a zeptáte se zda mají volné místo. Přijímací řízení do státních jeslí trvá asi měsíc, kdy se zkoumá: rodinná situace - matka samoživitelka, nebo žádná širší rodina, která by pomohla, pracovní situace a finanční situace, ale zájem je velký, takže přednost mají ti, kteří na to jsou v těchto oblastech nejhůř. V mém městě je nemožné dostat do jeslí dítě mladší 2 let.

Takže pokud chce člověk pracovat má na výběr už jen: společnost nabízející babysitting, ale to je velmi drahá záležitost a spíše je využívaná tehdy, když si matka nemůže vzít volno, dítě je nemocné a není nikdo, kdo by se o něj postaral. Další možností je získat práci v podniku, kde mají firemní jesle či školku tzv. hoikusho 保育所, ale zde platí, že příjímají děti od jednoho roku, někde až od roku a půl a i tyto jesle bývají narvané až k prasknutí.
Žádat o hoikuen či youchie můžete v místě bydliště nebo v oblasti, kde máte uzavřenou smlouvu o pracovním poměru. Žádost se dá podat každý měsíc do 10. a přijímací řízení trvá zhruba měsíc až dva. Hlavní příjímací řízení probíhá od 10.12. takže do 10.12. musíte vyplnit formulář a získat potrvzení o pracovním poměru a to vše musíte donést na městský úřad do 10.12. pak už se děj vůle boží, zda budete mít štěstí. V případě soukromého hoikuenu či youchienu nemusíte chodit na městský úřad, stačí zavolat přímo na jejich telefonní číslo a zeptat se, zda mají místo. Děti 0-2 budou problém všude s tím počítejte a taky počítejte s tím, že za dítě 0-2 si připlatíte, je to z toho důvodu, že čím menší děti jsou, tím více učitelů na třídě je potřeba. Nejlevněji vyjdou předškoláci. Ať už se rozhodnete pro jakýkoli typ školky či jeslí, mějte na paměti, že pokud se rozhodnete pro soukromý, můžete se setkat s nucením do jídla, zavíráním dětí do komor apod. (viděla jsem na vlastní oči) což je i v Japonsku hodnoceno jako týrání dětí. Takže pokud půjdete do privátní sféry dobře si pročtěte reakce na internetu, popovídejte s rodiči a poslochejte, co vám vaše dítko říká. V soukromých školkách je větší riziko, že se tam bude dít něco nepřístojného, protože tím, že nepobírají peníze od státu, tak nejsou tolik kontrolované a v Japonsku si může školku otevřít prakticky každý (občas to podle toho vypadá). Tím nechci říct, že všechny soukromé školky jsou špatné, to vůbec, jen to chce důvěřovat, ale prověřovat. Platíte za péči, ne za to aby tam vašemu dítěti bylo ubližováno...
Hodně štěstí, Takara

Evakuační zavazadlo

3. února 2016 v 8:39 | Takara |  Japonsko radosti a starosti běžného života.
Japonsko je země, kde sesuvy půdy, tajfuny, přívaly sněhu, povodně či zemětřesení mají své zastoupení a zejména poslední "zemětřesení" je všudy přítomné. V Japonsku se země třese každý den, ale většinou jde o velmi slabé otřesy, že je člověk nevnímá. Ta silnější už zaregistrujete snáze, ale je pravda, že zvlášť první rok jsem byla velmi citlivá na sebemenší otřes a kolikrát jsem říkala manželovi: "teď se země zatřásla." a manžel se podivil, že nic necítíl, pak jsme koukli na PC a zjistili jsme, že proběhl nějaký mikrootřes...:-)

Dobrá věc je, že v Japonsku probíhají několikrát do cvičení: požární cvičení, příprava na situaci po zemětřesení apod. Rovněž se pečuje o informovanost cizinců, řada informací pamflety apod jsou tištěny v Japonštině a v dobrovolnických skupinách je výuka a cvičení situací, které se mohou naskytnout, součástí výuky Japonštiny.

Za ty 4 roky jsem absolvovala řadu cvičení v práci. Cvičení probíhá vlastně stejně. Ve školce se cvičení pořádá jednou za měsíc. V podstatě se ozve oznámení o cvičení v rozhlasu. Všechny děti se shromáždí doprostřed místnosti (v případě zemětřesení se zaleze pod stoly a dbá se aby pod stolem bylo celé tělo a ne jen hlava. ), pak se děti shromáždí uprostřed místnosti, rozdají se jim jejich bačkory (děti ve školkách chodí naboso), které jsou připraveny v pytlících označených jmény dětí a dále pokrývka na hlavu, je to obal, kterým se dává na židli aby nebyla tak tvrdá a má své využití i při požáru či zemětřesení. Jakmile mají všichni bačkory, zakrytou hlavu, tak se seřadí a jde se před školku. Vše probíhá v klidu a tichu. Učitelé jsou instruováni mluvit tiše a uklidňovat děti. Celé cvičení se stopuje a evakuace školky zabere přibližně 5 minut, když jde vše dobře. Myslím si, že oblékání bačkor proces evakuace zdržuje podstatně....Nicméně jen v málokteré školce nosí děti bačkory po celý den...Většinou jsou naboso...

Cvičení čas od času probíhá i ve vysokých budovách, protože když se něco stane, tak nejezdí výtahy a je třeba vytvořit systém evakuace po patrech, tak aby nevznikala panika a evakuace probíhala plynule a v klidu. Díky častosti cvičení, jsou Japonci velmi disciplinovaní, a pokud se něco stane, tak panika z řady Japonců nevzniká. Vše probíhá nadmíru v klidu.

Japonci věnují dost času i přípravě doma. V podstatě každá domácnost ví, kde je nejblišží evakuační centrum. I v místě bydliště probíhá několikrát do roka cvičení, ale je pravda, že většina lidí se tam nenamáhá jít. Včetně mě. Vím, kde místo je a to mi stačí. Nicméně evakuační zavazadlo a co do něj, tak to mám splněno.

Zavazadlo by mělo být ve snáze přístupném místě, ale v případě, že vám dům spadne, je těžko říct, kde to přístupné místo je. Většinou je zavazadlo uložené v klozetu v tatami pokoji a nebo v předsíni pod botníkem. Tam jsem ho dala já. První minuty po zemětřesení se setrvává v domě, dokud se situace neustálí a zapne se TV nebo přenosné rádio, abyste měli čerstvé info o situaci. Teprve až se situace ustálí, tak se otevřou okna, zavře plyn,voda, elektrika a dům se zamkne a opustí. Pak se jde do centra. S sebou máte dokumenty, karty, penzijní kniha, pojištění apod. a zavazadlo.

Kde se dá zavazadlo sehnat. V každém kutilském centru se dá sehnat: helma, ohnivzdorný batoh, mobilní toaleta, fólie na zahřátí, jídlo a vodu atd. atd. V případě jídla je to jídlo speciálně balené a vydrží až několik let a stejně tak voda. Takže jednou za pár let musíte jídlo a vodu vyměnit. Tyto věci se dají nakoupit i přes internet, kdy vám pošlou jednou krabici, která obsahuje vše na přežití na jeden den. Evakuační zavazadlo by mělo obsahovat věci až na 3 dny. Zpravidla do 3 dnů se situace po katastrofě uklidní a vytvoří systém.

Nyní vás seznámím s podrobným obsahem krabice určené pro jednu osobu na jeden den. Krabice mají značení jak japonsky, tak anglicky, ale manuál na přežití je jen v japonštině ovšem doplněn ilustracemi, takže i cizinec bez znalosti Japonštiny pochopí, o co jde. Krabice se rozbalí a jsou v ní dvě menší krabice: jedna s potravinami a druhá s věcmi denní potřeby a manuál na přežití prvních dní.

V krabici s jídlem se nachází tři malá jídla, tři balíčky s vodou a lžička s brčkem. V krabici s osobními potřebami je přenosný záchod, dále, zahřívací fólie, zápalky, vakuovaný mokrý ručník, gázové kapesníky, tužka, maska. Dále je třeba vybavit zavazadlo léky, obvazy, přenosným rádiem s páčkou, kterou otáčíte a tím nabíjíte baterie. Některá lepší rádia jsou vybavena baterkou a alarmem, pokud ne je dobré si je zakoupit. Alarm, takový co používají školáci na tašky, kdyby se je pokusil někdo sebrat na ulici. Tento alarm se hodí zvlášť když jste zavalení v domě. Ale na to aby se dům složil by muselo být zemětřesení mnohem větší, než bylo zemětřesení v Tohoku 11. března 2011...Zemětřesení v Kobe bylo něco jiného, tam se řada domů složila z toho důvodu, že stará konstrukce domů má velmi těžkou střechu, aby ji nesebral tajfun, jenže v případě zemětřesení tahle střecha má díky své váze značnou nevýhodu. A vahou střechy a velkých otřesů se dům sesune k zemi. Novější domy mají střechy tvarované tak aby odolaly tajfunu a přitom nebyly tak těžké a nepohřbily své majitele zaživa. Rekonstrukce starých domů už na tuhle nevýhodu těžkých střech pamatují, v poslední době začali vyměňovat podpůrné trámy a přidávat speciální trámy jako podpěry, aby se dům nesložil při zemětřesení.


Další věcí je samozřejmě výbava pro děti: teplé oblečení, sunar-pokud máte, jídlo (zpravidla lehké krekry apod.) a plíny na látkovky zapomeňte není kde je vyprat. Dětské léky, oblečení a boty. Taky je lépe brát si nosítko nebo šátek a kočár nechat doma v evakuačních centrech není moc místa, tak je dobré na to pamatovat.


Přiznám se, že dokud jsem neměla dítě, tak jsem věci jako, že po koupání mám nechávat vodu ve vaně nebo kupovat kanystry na pitnou vodu. Či zvážit zásoby jídla v plechovkách, sušenek apod vůbec nezvažovala. Teď co jsem matkou, tak poněkud víc beru vážně bezpečnost. Tak jsem vybavila náš dům evakuačním zavazadlem ale zatím v něm máme zásobu jen na jeden den pro dvě osoby, takže budu muset na evakuačním zavazadle ještě trošku zamakat. Takara